Uhelný sever Čech byl především od konce osmdesátých let líhní špinavých nonkonformních kapel. Na Mostecku vyšlehla v roce 1994 kapela Napalmed, jež nekompromisním noise drtila uši dvacet let. V červnu 2014 se přetransformovala v jinou úderku: EINE STUNDE MERZBAUTEN. Jak její název napovídá, vzývá odkaz berlínské industriální legendy Einstürzende Neubauten a japonského věrozvěsta noise Merzbowa. Jako eEeSeM na konci loňského roku vydala již v pořadí páté album „ByloNebyloRybaNaruby“, a to na vlastní značce, která nese jméno bývalé kapely – Napalmed…
Za vším tím děním stojí Radek Kopel, drtič syntezátorů. Již přes deset let usilovně pracuje na vlastním projektu, který nazval „Hudební podnik měst Mostu, Litvínova a okolí“. Zkouší v něm dokumentovat hudební skupiny a muzikanty napříč žánry (ale gró by měla tvořit jména z progresivní a undergroundové scény), jež působily a působí v uvedeném regionu. Vskutku obdivuhodná snaha! Zatím na stránkách figuruje přes 400 kapel a více jak tisícovka hudebníků!
Co se týče vlastních hudebních aktivit, i zde se projevuje jeho buldočí zaujatost. A nekompromisní představa, jak nebýt pouhým industrial noise revivalem. Cesta k novému albu, jež je předmětem této recenze, trvala pouze dva roky, ale trojlístek (z počátku čtyřlístek) protagonistů se z počátečního electro-industriálního noise opojení propracoval k jedinečnému jazz-noise s vpravdě ústrojnými prvky volné improvizace. První album „7305“ obsahovalo tři rozměrné hlukové útvary, jimž ale přisoudit označení kompozice lze jen stěží; kapela se zde asi ani moc nebere vážně, což je ale sympatické – viz.první track s názvem „Žádná hudba znamená hluk“. Přesto je hudba na debutu příliš destruktivní, krutě drsná, podobna magmatu, jenž drtí všechno, co mu přijde do cesty. Jako to velkorypadlo, které bylo a bohužel stále je tamním božstvem. Satanášem. Taková erupce (pa)zvukového šílenství se mohla vzedmout jen na Mostecku! Ale již čtvrté album „E.S.M.“, jež parta Eine Stunde Merzbauten natočila pod názvem ExSxMx, zdobí tenorsax Jana Pimpery a různorodější zvuk, snaha o promyšlenější stavbu kompozice i sofistikovanější využití elektroniky. Album obsahuje také strhující třiačtyřicetiminutová suitu s montypythonovským titulem „Elementary School Mamlases“. A to už byl jen krůček k výtečné nahrávce „ByloNebyloRybaNaruby“…
Album vyplnilo 99 tracků. Ne, to není tisková chyba! Obsahuje pouhé tři skladby, ale ta poslední, studiová, je rozčleněna do oněch miniatur (ale plynule na sebe navazujících) jako reakce na výtky části posluchačstva, které jim vyčítalo přílišnou délku skladeb. Kopela a Pimperu tady doplňuje vokalista Zdeněk Souček, evokující Malcolma Mooneyho v raných Can, než skončil na psychiatrii (poslechněte si album „Delay 1968“ a pochopíte proč). První polovinu alba vyplňuje živá nahrávka z pražského klubu Rybanaruby (ze dne 19.3.2016), a to skladby „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ačkoli evidentně zahrány ad hoc, se stěžejním podílem volné improvizace, trio pracuje se strukturou i texturou hudebního proudu, jenž z prvotní kolážovitosti vyústí do tvůrčí fúze industrialu a volné improvizace, kterou lze výstižně nazvat jako jazz-noise. Týká se to především úvodní, jedenadvacetiminutové kompozice. Industriál má tady blíž dokonce k hudbě futuristů, byť je cele tvořen skrze elektroniku. Nepřesléchnutelné jsou i ozvěny rockového undergroundu a free-jazzu. To vše nepůsobí tak bezútěšně a nekompromisně, jako tomu bylo v případě bezuzdného noise na debutu. Studiová nahrávka (23.6.2016 v mosteckém Ponte Records) v podobě šestatřicetiminutového toku „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJe Ryba“, rozděleného na spoustu částí, většinou bez názvu (takže klipovitý vlk se nažral, ale koza zůstala celá), pak tento trend ještě více prohlubuje. Neustále proměnlivý, umně propracovaný zvukový proud s náznaky rytmických figur, plný elektrizujícího napětí, do sebe nasál i prvky electronic body music, z opačného hudebního pólu dokonce musique concréte, potažmo elektroakustickou hudbu! Trio hýří nápady, takže je nemusí rozmělňovat; nápadů mají opravdu na rozdávání a umí s nimi patřičně nakládat.
Není to hudba pro každého. Leckdo to ani nemusí považovat za hudbu. Ale i hluk může znamenat hudbu! Už od Manifestu futurismu v roce 1909…