Crossoverové momentky Jana Hasenöhrla
zvuk100%
obal80%
hudba70%
83%Průměrné skóre

Trumpetista JAN HASENÖHRL vydal se svým Českým národním symfonickým orchestrem (ČNSO) další crossoverové album, spojující symfonickou a jazzově orchestrální hudbu. Jmenuje se „Stage Moments“ a sází na osvědčený repertoár v líbivých, ale nikoli podbízivých (a už vůbec ne pokleslých), vesměs bohatých aranžích. Taktovky se ujal italsko-americký dirigent Steven Mercurio, který již spolupracoval třeba s Chickem Coreou (album „Corea.Concerto“ 1999). Zvuk měl pod kontrolou věhlasný Fabio Venturi, dvorní zvukař Ennia Morriconeho. Album vyšlo na Hasenöhrlově značce Out Of Frame.

Rytmickou sekci posílil bubeník Jan Pištora a tří muzikanti z fusion-jazzového souboru Jazz Efterrätt, jehož novinku jsem tady nedávno také recenzoval: kytarista Lukáš Chejn, pianista Vít Pospíšil a baskytarista Tomáš Uhlík. Ti také byli po Hasenöhrlovi dalšími sólisty, kteří navíc přinášeli do easy-listening soundu tolik vítaný jazzový náboj…

Úvodní skladba „Nadalin“ z pera Bobbyho Shewa, častého Hasenöhrlova kolegy, je romanticky zpěvná, s lahodnými orchestrálními barvami (hlavně díky žesťům) a smyčci, jež jsou stejně sladké jako onen tradiční vánoční dezert z Verony. Hlavní part trubky a sólo akustické kytary příjemný a pohodový dojem završují. Následuje „The Green Hornet“ Ala Hirsta – svižné téma z Tarantinova filmu „Kill Bill 1“; staccatová trubka, latino-jazzové sazby a mexická příchuť jsou vskutku osvěžující.

Z Polanského filmu Čínská čtvrť“, pro který napsal hudbu multi-oscarový Jerry Goldsmith, si Hasenöhrl vybral milostné téma. Trubka vskutku zní zamilovaně, nechybí ani zvuk harfy, ale je to na můj vkus až příliš romantické; chybí mi ona filmová příchuť noir. Potemnělé emoce bohužel chybí i klavírnímu a kytarovému sólu, ale aspoň poněkud unylý tok jazzově osvěžují. Piazzollovo „Libertango“ je ovšem zahráno patřičně živě, hutně, s vášní smyčců, sólové trubky a výrazné rytmiky. Následující mistrovskou kompozici „Blue Windows“ složil americký skladatel Joseph Curiale pro slovutného trumpetistu Doca Severinsena; ovšem Hasenöhrl se stěžejního partu zhostil neméně virtuózně a orchestr exceloval v dramaticky proměnlivých sazbách, souzvucích a kontrapunktickém vedení sekcí, takže výrazově bohatý kus evokoval to nejlepší od Bernsteina. Skladatel Lalo Schifrin ve své „Trumpet Fantasy“ přistoupil ke kompoziční stavbě podobně, jen pracoval více s jazzovými prostředky; takže výrazové a rytmické proměny nechává kořenit tu latinou, onde swingem. V takto jazzově laděné části ale sólový part trubky nemá bohužel ten patřičný říz, ale mají ho sóla kytary, bicích, baskytary a piana. Album pak uzavírá vkusná a plnokrevná instrumentální úprava McCartneyho písně „The Long And Winding Road“ z posledního alba Beatles „Let It Be“…

Celé album se příjemně poslouchá a neurazí ani náročnějšího jazzofila. A to není málo!

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*