Jihye Lee podruhé na Hevhetii!
zvuk100%
obal80%
hudba70%
83%Overall Score

Jsou to již čtyři roky, co jsem tady recenzoval album korejské, v Belgii usazené zpěvačky JIHYE LEE – jmenovalo se „Goblin Bee“ a byla to její první nahrávka na slovenském labelu Hevhetia. Nedávno zde vyšel druhý titul této výtečné jazzové vokalistky, který potvrzuje její kvality – album se zove „Diamond Sutra Reader“.

Naturalizovaná Belgičanka dává o sobě vědět v různých projektech; nyní třeba účinkuje s dánsko-belgickým pianistou Diederikem Wisselsem (spolupracoval m.j. s Davidem Linxem). Na novince s ní ale hraje jiný výborný pianista, a to Sabin Todorov, Bulhar žijící v Belgii, kde v roce 2002 založil vlastní trio. Dalším instrumentalistou na albu je belgický saxofonista Stefaan Debevere, který zde hraje na sopránku a altku. A konečně za nejrůznějšími tradičními perkusivními nástroji (jang gu, jing apod.) najdeme zpěvaččinu krajanku Bo-Sung Kim.

Jedenáct jazzových písní, z nich pět napsala sama Jihye Lee, jednu Todorov a zbytek jsou standardy a předělávky moderních instrumentálek, je pochopitelně ochuceno asijským kořením. Je to jedna z cest, jak se vyhnout sice příjemné, ale umělecky většinou sterilní recyklaci osvědčeného repertoáru. Ne každému (a v České kotlině obvzlášť) to zní libě, ale myslím si, že každé narušení již známého a vžitého je chvályhodné. Byť by to byla slepá ulička. Ale to není tento případ. Příkladem jedinečné etnické úpravy budiž úchvatná skladba „Afro blue“, již proslavil John Coltrane. Ten samozřejmě vycházel z africké hudby, ale tady získává další rozměr střídáním zpěvu a´capella a alikvótních perkusí. Standard „Let´s Fall In Love“ zní zpočátku až mysticky, neboť v úvodu slyšíte jen roztodivné pekuse a deklamaci textu; posléze vybuchne klavír a vypjatý zpěv v rozbité melodii, završený scatem v celém tónovém rejstříku. Weillův „September Song“ je ve stylu west-coast jazzu, ale bohužel poněkud unylém; Tom Waits je prostě nepřekonatelný. „Dance for Victor“ Philipa Catherina naproti tomu zachovává gypsy-jazzový charakter, umocněný sólem sopránky. Také v neobyčejně něžné písni Normy Winstone „Distance“ se Jihye Lee drží původního rázu, jen s tím rozdílem, že vedle piana nezní basklarinet, ale křehká sopránka. Oceňuji smysl pro adekvátní výraz a neexhibování za každou cenu, kterou prokázala právě v coververzích.

V autorských skladbách se protagonisté mohli pustit do experimentů již opravdu naplno. V Todorovově „Mermaid“ se klenutá melodie rodí více z tradice klasické hudby a lyrika je vyjádřena dvěma hlasy – pianem a vokálem. Ve vlastní tvorbě je pak zpěvačka nejdále ve snaze o svébytný výraz, což je pochopitelné. V titulní písni se jí ale daří zachovávat jímavou baladičnost, šperkovanou nádhernými vyhrávkami altky, stejně tak v další baladě „New Arirang“, která je cele etno-jazzová. Etnickou svižnůstku „Shinnahgeh“ sytí nejvýrazněji perkuse, zatímco v „The Fountain of Soul“ vytryskne po asijsku hard-bopové frázování. Album vrcholí v naléhavé písni „Goodbye Song“, kde se mísí etnické perkuse a soudobý klavír…

Je libo ochutnávka?

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*