Po temnotě sice světlo, ale ještě ne záře...
zvuk100%
obal80%
hudba70%
83%Overall Score

THE MUH TRIO jsme vám již představovali v souvislosti s loňským podzimním tour. Mezinárodní trio, jež tvoří výteční jazzoví hudebníci František Uhlíř, Jaromír Helešic a italský pianista Roberto Magris, nedávno vydalo debutové album „Prague After Dark“. A to na labelu JMood Records, který Magris založil v Kansas City. Tento Ital se totiž úspěšně etabloval na americké jazzové scéně…

Roberto Magris je skutečně vynikající pianista, ale mám z jeho hry pocit, že technika převládá nad obsahem. Pianista Skip Wilkins, který před ním hrál s Uhlířem a Helešicem a tvořil s nimi zase Trio WUH, je emotivnější, živější a mnohem nápaditější v rozvíjení témat; živé album, natočené na festivalu Jazzinec a vydané před třemi lety, je toho zářným příkladem. Jistě lze namítnout, že koncertní výkon je o něčem jiném, než studiová práce, ale třeba pro výkon Uhlíře toto neplatí; ten na novince hraje opět jako o život

Bezmála 66 minut stopáže alba tria MUH obsahuje deset skladeb – polovinu napsal Magris, dvakrát přispěl Uhlíř a tři jsou převzaté. Samozřejmě převažuje hard-bop, ale v závěru dojde i na swingový evergreen „In Love In Vain“, zahraný odlehčeně a s chutí. „Third World“ Herbieho Nicholse z poloviny 50.let je postaven na rázném motivu a zdobí jej především kontrabasové sólo a výpady bicích, zatímco s „Joycie Girl“ Dona Pullena se ocitáme již v polovině let sedmdesátých – výrazné groovy, odpich, gradace, devět minut (jde o nejdelší track alba) jízdy tria, kde podávají rovnocenný výkon všichni tři…

Jsou tu ovšem další vrcholná místa, při nichž si náročný jazzofil pomlaskává. Jde především o Uhlířovu hru smyčcem; přinejmenším u nás nemá v tomto způsobu hry konkurenci! Zazáří již v úvodní svižné dvanáctce „Another More Blues“, vlastní melodické skladbě „Nenazvaná“ a obvzlášť umně opět ve vlastní kompozici „From Heart To Heart“. Dalším neoddiskutovatelným plusem této jazzové novinky je Magrisův autorský akcent na vliv jiných hudebních kultur, jež dokáže převtělit do jazzové materie. (Zároveň tak připomíná nesmyslnost xenofobie, která zvláště v našich luzích a hájích nabývá až obludných rozměrů. Ale to na jiný článek.) Dokáže přitom zachovat napětí, chytlavost, výraznou melodiku a přitom nechat dostatek prostoru pro svobodné vyjádření všech aktérů. A jeho spoluhráči jej využili beze zbytku; v „Song For an African Child“ jsou bicí Helešice vskutku polyrytmická, v „Iraqi Blues“ dosahuje pak tato etno-jazzová fúze vrcholu, přičemž už samo hudební téma je neobyčejně silné…

Co takhle živé album, pánové? V Praze v horké sobotní noci?

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*