Před dvěma týdny vyšlo další album kytaristy LIBORA ŠMOLDASE a opět na jeho domovské značce New Port Line. Jde zároveň o druhé album s jeho NYC Triem, jež tvoří americká rytmika – kontrabasista Jay Anderson a bubeník Adam Nussbaum. Zatímco první kolekci „Dreamtime“ (recenze zde) tvořily instrumentální verze převzatých songů, novinka „On the Move“ představuje cele autorský Šmoldasův počin. Byť je na něm jediná zcela nová skladba (z jedenácti), takže představuje v podstatě výběr z jeho bluesověji laděného repertoáru a znovu uchopený…
Bezmála 53 minut stopáže naplno dokazuje Šmoldasův interpretační růst. Vedle koncertní, nahrávací i pedagogické činnosti vykazuje jasné známky neutuchající pilné práce na sobě, nepřetržitě poctivého sebezdokonalování. Ačkoli lze vystopovat vliv slavných kytaristů jazzové historie, v tomto případě nejvíce Wese Montgomeryho a Joe Passe, jeho hra je stylově čím dál více osobitější. Dokonalé frázování, harmonická pestrost, rozvíjení témat, dynamické i výrazové odstínění, zpěvnost a emocionalita z něj činí jednoho z nejinvenčnějších jazzových kytaristů současnosti v celosvětovém měřítku! Navíc album má skvostný zvuk, způsobený zkušenostmi Lukáše Martína ve Studiu Svárov…
- Recenzi desky Dreamtime (2015) najdete zde
- Recenzi desky Soulmates (2013) si přečtěte tady
- Recenzi desky 18 Days 2000 Miles (2012) najdete zde
- Recenzi alba Intiution (2013) si přečtěte zde
Kolekci otevírá „Liquid Breakfest“, původně skladba z alba „SoulMates“. Jde o jednu výraznou Šmoldasovu tvář – čerpání z bohatého řečiště swingu a bopu, s výraznými basovými riffy a hustým předivem bicích. Z téhož alba pochází též nádherná bluesová dvanáctka „Broken D Key“, v níž rytmika mimochodem sehraje šťavnatý dialog. Anderson je neuvěřitelně technicky i tvořivě disponovaný kontrabasista, jehož způsob hry, včetně sólových chorusů, je fenomenální; hutný, mnohdy až drtivě přímočarý, zároveň i neobyčejně zpěvný. Nussbaum hraje na bicí měkce (často používá metličky), polyrytmicky bohatě, přesto razantně.
Ostatně album ozvláštňují skladby, kde kytara mlčí – „Tram Line 57“, kde hraje pouze rytmika (melodickou linku má samozřejmě na starosti kontrabas), vzletně virtuózní a lyrický kus pro kontrabas sólo „Autumn in Three“ s úchvatnými vícehmaty, a „Blues In the Shower“ jen pro bicí.
Šmoldas se ovšem nenechá zahanbit a vystřihne taktéž sólový kus v podobě lyricky, skoro popově zpěvné „Not a Jazz Tune“ (původně z desky „18 Days 2000 Miles“).
Podobně popově chytlavá je skladba „Letter Home“ již v triu, vygradovaná až s rockovým tahem a s hutným kontrabasovým sólem (najdete ji ve kvintetovém provedení na albu „Intuition“).
Naopak výrazný bluesový náboj nezapře „One for Kenny Burrell“, kde se blýskne nejen kytara, ale též bicí ve výtečném sólovém partu.
Další dvě skladby se vztahují ke Šmoldasově ženě Vendulce (známé jako zpěvačka Zeuritia) – „Love“, jediná zbrusu nová kompozice, je jí přímo dedikována, a „Who´s Got Rhythm“ je původně píseň z jejího repertoáru.
Album vrcholí mistrně vystavěným „Lydian Blues“, jež dechberoucím způsobem nabývá postupně na výrazové intenzitě, s melodickým přenosem mezi kytarou a kontrabasem a závěrečnou erupcí bicích…
Další jazzový skvost pod Šmoldasovým jménem!