Maďarský saxofonista Béla Ágoston je díky koncertům svého Oktetta na loňském Jazz Goes To Town v Hradci Králové a v pardubickém Divadle29 pak s Küntettem (2013) a zcela nedávno s formací Zuboly jazzovým příznivcům u nás dostatečně znám. Letos vydal výtečné album s novým kvartetem KNUTDUT MEN. Zove se „Dunno“ a vydalo jej BMC Records, vydavatelství Budapešťského hudebního centra. A opět dokazuje zcela výjimečné postavení Ágostona na (nejen) maďarské jazzové scéně…
Kvartet, založený v lednu 2015, tvoří s Ágostonem, jenž zde hraje tenora a je autorem všech kompozic, vynikající muzikanti střední generace, pohybující se nejen na poli jazzu, ale též v soudobé vážné hudbě, volné improvizaci či blues: altsaxofonista Ákos Murányi, mezinárodně ostřílený kontrabasista Csaba Pengö a bubeník Péter Hárságyi. Více než šestačtyřicetiminutové album skrývá šest kompozic (přičemž ta poslední je rozdělena do dvou částí), jež vycházejí z jazzové avantgardy, včetně free-jazzu; energická sóla ale zbytečně nezahlcují posluchače neřízenou eruptivností, vycházejí z výrazných melodických motivů a riffů, které nepostrádají až groteskní prvky. Ty ale celkový dojem neshazují, nesnižují, ale právě naopak; postmoderní zvuk je naléhavý a nese s sebou multikulturní poselství. Většina kompozic odkazuje totiž k Africe…
Úvodní „Kukoté“ vychází z basového tématu v Coltranově majstrštyku „Love Supreme“. Z něho se pak odvíjí rytmické proměny a vesměs hard-bopová sóla. Zato následující „The Depths Of the Soul“ uvozuje dlouhý, nepřerušovaný souzvuk saxofonů, z něhož se vyloupne výrazně lyrická rytmická figura. Pak už se střídají v nádherně klenutých sólových chorusech oba saxofony. Skladba „Tanga“ je inspirována stylizovanými africkými kmenovými tanci v raném jazzu; od výrazných riffů se kvartet posléze odráží k hutné rytmice a saxofonovým sólům, z nichž tenorové začíná atakovat free-jazzový výraz. „Dogmatics“ pracuje s kombinací nálady vojenských pochodů a žalozpěvu v lidové písni, a jak podotýká autor kompozice Ágoston, „neexistuje žádná střední cesta; jsme vydáni na milost či nemilost dogmatu…“ Hranice mezi oběma výrazy se ale postupně jakoby stírá a nastoupí free-jazzové výrazivo. Track „Old Yoruba“ již očividně pracuje s africkou polyfonií, polyrytmem a strukturou domorodé hudby. Saxofony vytvářejí buď syrový souzvuk nebo se kontrapunkticky proplétají; v sólech je tenor více free-jazzový, altka naopak z rodu neworleánského jazzu, bechetovsky zabarvená. Závěrečná kompozice „Water Divining“ čerpá z hudby severoafrické, což je patrné především v její části B, která je postavena na klokotavém rytmu, odsekávaných sazbách, kontrapunktu a nápaditém variování základního motivu či pouhých riffů. Předchozí část je naopak notně rozvolněná, kdy se střídají jímavé pasáže s různě vypjatými, v nichž vybuchují krátká sóla obou saxofonů. Energie je ale více uvnitř, než navenek, což se projevuje v markantně citelném pnutí hudebího toku…
Bravo!
