Vydavatelství nonkonformní hudby Polí5 přišlo s druhým sólovým albem MARTINA E. KYŠPERSKÉHO – CD i LP „Vlakem“ vyšlo tři roky po sólo debutu „Svetr“. Frontman brněnské kapely Květy přišel tentokrát s jednoduchým konceptem; všechny texty Kyšperský napsal ve vlaku během jedné cesty a dal jim zcela jiný kabát, než na jaký jsme u jeho písní zvyklí.
Zcela chybí živé bicí, není tam žádná kytara nebo jiný strunný nástroj; deska byla natočena s pomocí staré elektroniky, jejíž mix měl na starosti (kdo jiný, než) Ondřej Ježek. Z muzikantských hostů se na nahrávce sice podílí třeba trumpetista Christopher Strandh a zpěvačka Martina Trchová, ale analogově elektronický zvuk drtivě převládá.
Album je věnováno Kyšperského zemřelé přítelkyni Aleně Černé. Mimochodem, souběžně s albem vyšla vlastním nákladem jejich společná sbírka poezie „Marťanské lodě“…
Martin Evžen Kyšperský je mimořádně pracovitým, v pravém slova smyslu renesančním člověkem. Vloni jeho Květy vydaly vysoce ceněné album „Miláček Slunce“, letos kapela sáhla po písních Filipa Topola a natočila jako poctu Psím vojákům kolekci „Copak můžu svojí milý mámě říct“. Kyšperský také přispěl na loňskou albovou poklonu „Bulisovi“, když nazpíval jednu z Bulisových nejnádhernějších milostných písní „Hosté na zemi“. Funguje též jako baskytarista kapely Mucha, píše poezii, hraje divadlo, účinkoval v televizním seriálu „Případ pro exorcistu“…
Zdánlivě banální poezie všedního dne, jak jsou charakterizovány texty Kyšperského písní, na albu „Vlakem“ tentokrát opravdu zevšedněla. A nebo ještě přesněji: zcela vyšuměla, vyprázdnila se. Nejde o to, že chybí příběh, který dosud u Kyšperského převažoval, ani o to, že autor tady rezignoval na onu typickou zdramatizovanou fabulaci, ale problém je v nulové výpovědní hodnotě, abych užil jazyka literárních recenzentů. Co to je za poezii, když při jízdě vlakem slyší hlasy z vedlejších kupé/kterým nerozumím…aby si pak položil otázku mluví nějak mravenci/mluví taky houby? a nakonec si odpoví: To nemůže být nikdo jiný/než průvodčí! („Hlasy z vedlejších kupé“). V písni „Ženy“ písničkář odhalí, že je ženista/A nezajímá mne polní stan/ani Pákistán… V bonusovém tracku (který se ozve po dvou minutách po odeznění poslední, dvanácté skladby) zpěvák přemýšlí, jak asi vypadá v dešti/strom tentýž v Budapešti. Dramatičnost takového poetického sdělení navíc přenechal elektronické hudbě, jež ale nemá na to, aby takový projev nahradila; ať se na mne pan Ježek nezlobí, ale když už s Kašperským použili analogový arzenál, měli s ním pracovat nikoli podle receptu pejska a kočičky, ale třeba podle Art Of Noise, New Order, Cabaret Voltaire či This Mortal Coil…
Ale abych jen nekritizoval; najdou se tady silná místa, spíše momenty alespoň v oněch problematických aranžích. Moc se mi líbí elektronické dění uvnitř „Kamkolín“, kde tvůrci pracují s dynamikou, nápaditěji strukturovanou kompozicí, neotřelejšími zvuky, jež vzrušujícím způsobem mísí drsný industriál s odzbrojujícím lidským smutkem. Již zmíněné „Ženy“ využívají až hlukových prvků v protikladu k chorusu trubky a křehkosti ženských vokálů. Emoce sytí také hned následující track „Míjíme uhlí“ s hutným harmoniovým spodkem a minimalistickým pojetím, „Vlakový personál“ je pak celý postaven na zvukových ozvláštněních a experimentech.
Jenže to je dost málo na 46 minut hudby…Škoda. Nápad s tím vlakem byl slibný!
Ostatně, můžete posoudit sami (a rád se budu mýlit):