hladik-1Rocková legenda se po dlouhých letech němoty vrátila na pódia. Méně vlasů, více vrásek, začínající pantátovské bříško, ale prsty stále hbité. Hraje blues jako dřív, ale pouhé struny už mu nestačí. Tóny cedí přes knoflíky divé mašiny, na kterou se dnes napojuje veškerá hudba, až mnohdy zcepeněly. Dlouhovlasý mladík v hubertusu a pod leteckou kuklou z první války mává do rytmu papírovou holubicí na špejli. Z kapsy kabátu mu náhle vypadne láhev. Vyřine se tekutina ostře nasládlého zápachu. Letec z apokalypsy klesne na kolena. Holubice odlétne. Uvolněnou rukou vytáhne z druhé kapsy cár hadru. Hodí ho do kaluže a zamačkává jako smyslů zbavený. Nasátý hadr pak přiloží k obličeji a potácivě prchá. Odkudsi se vyloupne uniforma. Statná, blýskavá, vyžehlená. Postaví se mu do cesty. Z letecké kukly se však vyřine oblouk zvratků. Uniforma uskakuje. Padá do lidí. Ti se smějí. Jsou mladí. Jako ten feťák. Obušek proti smíchu. Obušek vítězí. Kukla pukne. Praskot. Zahřmí poslední akord. Mašina, vyčerpaná tolika decibely, zachroptí. Je po všem. Nějaká báryšna pak oznámila dalšího vystupujícího. Hlediště ještě skandovalo jméno odcházející legendy, ale to již na pódium vběhl Goliáš a syntezátor zavěšený na jeho krku spustil hity pro Discoboly. Syntetický flašinet roztančil celé hlediště. Rychle pryč, než uvízneme v předivu bezduchosti!

hladik-2Takhle popisuji v románu „A šaty skáčou po žábě“ vystoupení kapely Modrý Efekt s fenomenálním kytaristou Radimem Hladíkem na Matějské pouti v Juldě Fuldě léta páně 1984. Byl jsem tehdy dost zklamán, všechny ty mašinky byly tehdy až nadužívané a od něj jsem čekal více hraní. V každé dekádě Hladík vydupádal svou kapelu proměnlivého jména od Blue Effect, přes Modrý Efekt, M.Efekt zpět k Blue Effect a já poslouchal stále dokola jeho desky z konce 60.let a let sedmdesátých. V novém tisíciletí chytil druhý dech a hrál zase více prsty a srdcem. Jenže 4.prosince 2016 ráno Radim Hladík podlehl fibróze plic. Devět dnů před svými 70.narozeninami…

Mou jedinou šancí je transplantace plic,“ píše na internetových stránkách kapely po zářijovém koncertě na Střeleckém ostrově, odkud byl odvezen do nemocnice v Motole, kde byl týden na jednotce intenzivní péče. „S lékaři jsme v nemocnici dospěli k závěru, že je nesmysl to dál pokoušet, a tak jsem se rozhodl koncertování přerušit. Věřím, že dočasně. Mou jednou šancí je transplantace plic. V září jsem se dostal do transplantačního registru a teď jsem doma, odpočívám, nenamáhám se a čekám…“ Ale od muziky neutekl. Dokončoval produkci nového alba Jaroslava Hutky, na kterém nahrál i několik kytarových partů, a chystal se skládat hudbu k novému dokumentárnímu filmu Vladimíra Morávka. Bohužel nemoc byla vážnější, než si byl on sám a všichni okolo ochotni připustit. Tedy všichni okolo ne. Vybavuju si některé reakce na serveru Novinky.cz po zveřejnění Špulákova rozhovoru s Hladíkem 3.října. Chtělo se mi z vox populi zvracet. Sluníčkář byla nejslušnější nadávka. A negativních, až nenávistných plivanců tam bylo víc, než by jeden člověk unesl…

Panebože!

Radim Hladík byl kytarista s talentem od Pánaboha. Byl to náš český Hendrix. A stejně jako jemu byl rockový kabát příliš malý. V roce 1970 se podílel na fúzi s free-jazzem, kdy Blue Effect společně s Kratochvílovým a Stivínovým Jazz Q Praha natočil album „Coniunctio“. O rok později se Modrý efekt spojil s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu na „Nové syntéze“, což bylo světové prvenství, aniž si to svět uvědomil. „Dvojka“ následovala v roce 1974; pamatujete na Leška Semelku zpívajícího píseň „Klíště“? V roce 2014 oživil Hladík s Blue Effectem obě Syntézy na královéhradeckém festivalu Rock For People, a to s Rohlasovým Big Bandem Gustava Broma…

A co třeba deska „Svitanie“ ve stylu vrcholného art-rocku a´la Yes? Psal se rok 1977 a rocková muzika v Čechách byla bita komunisty jako žito. A tak album kapely, přejmenované na M.Efekt, vyšlo na Slovensku, byť jsme byli jedna země. Tam cenzor asi zaspal. Zvláště, když v titulní skladbě (na ploše celé druhé strany LP) zpíval Oldřich Veselý text Jaroslava Hutky, signatáře Charty 77!

hladik-4Následovaly pak další dvě desky vydané již v Čechách, které mne doslova očarovaly. „Svět hledačů“ z roku 1979 měl ten nejsilnější vokální potenciál ve výrazných hlasech Semelky a Veselého. Tehdejší Melodie sice psala cosi o dvou kohoutech na jednom smetišti, ale ta deska je prostě úchvatná. A i tam došlo na Hutkův text, tentokrát ale pod pseudonymem Daniel Macík („Za krokem žen“). O dva roky později vyšlo album „33“, natočené pouze v triu Hladík, Semelka a Vlado Čech (vynikající bubeník, který se ale dožil pouhých 36 let; zemřel v roce 1985 a tehdy se zdálo, že Modrý efekt definitivně skončil….). Titulní skladba odkazovala na Hladíkova Kristova léta, jichž dosáhl v době, kdy ji kytarista psal; je také důkazem toho, jak dlouho tehdy trvalo, než se napsaný hudební materiál natočil, a ještě déle se pak čekalo na vydání…

Radim Hladík rád doprovázel folkové písničkáře (Jaroslav Hutka, Dáša Voňková-Andrtová, Pavel Foltán), jeho kytara zdobí také několik alb s Pavolem Hammelem a Mariánem Vargou. V roce 2006 se jako první nezpěvák, tedy ryzí instrumentalista, dostal do andělské Síně slávy. Tehdy se soškou Anděla v ruce prohlásil: „To může být na jednu stranu handicap, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem se tam nedostal in memoriam. To by bylo horší.“

Stalo se to nejhorší…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*