Když jsem se kdysi ptal Jiřího Stivína, proč je barokní hudba tak oblíbená napříč generacemi a hudebním vkusem, odpověděl mi, že je to kvůli přirozenému rytmu ve shodě s tepem srdce. V rychlejších i pomalejších pasážích je posluchač vlastně celou svou bytostí ztotožněn s hudbou a jeho srdce i dech se stávají součástí hudebního toku. A přesně toto se děje při poslechu v pořadí druhého sólového alba nizozemské houslistky LISY JACOBS a jejího souboru The String Soloists, jež přináší nepříliš často uváděné skladby italského barokního skladatele a houslisty Pietra Antonia Locatelliho. CD dostalo všeříkající titul „Locatelli: Violin Concertos“ a vyšlo na nizozemském labelu Cobra Records se zaslouženým podtitulem L´Arte del Violino…
Nizozemská houslová virtuoska Lisa Jacobs je známa svým vášnivým, až extatickým pojetím hry při koncertech se zajímavým programem, zahrnujícím tvorbu od baroka po hudbu 20. a 21.století. Toto zaujetí a hluboký ponor zaručuje navýsost emocionální i duchovní komunikaci s publikem, které si do její interpretace promítá samo sebe. A to se jí podařilo (samozřejmě do jisté míry) dostat i do nahrávky, což nebývá tak samozřejmé ani u těch největších hvězd klasického nebe.
Na veřejnosti debutovala v 17 letech s proslulým Royal Concertgebouw Orchestra. Vystudovala s maximálním skóre konzervatoř v Amsterodamu a absolvovala studia v Mnichově u Christopha Poppena, specialisty na barokní hudbu (především J.S.Bacha). Lisa Jacobs hraje na vzácné housle Rugieri z roku 1683, které jí zapůjčila anonymní veřejná osoba. Její způsob hry, především pak levé ruky, je velmi originální, a odvažuje se použít zřídka užívaných technik houslové hry. Proto dokáže obohatit barokní zvuk třeba romantickými i soudobými expresemi, a to přirozeně, aniž by posluchač musel nutně řešit otázku autentické interpretace, dnes skloňované ve všech pádech. V roce 2014 založila v Amsterodamu 14-ti členný mezinárodní soubor The String Soloists, jehož je uměleckou vedoucí. Ansámbl, v němž hrají především mladí hráči z celé Evropy, je bez dirigenta a od houslí jej vede Janneke van Prooijen. Toto album s houslovými kompozicemi Locatelliho je jejich první nahrávka na CD. Pietro Antonio Locatelli (1695-1764) je označován za Paganiniho 18.století; jako zázračné dítě studoval např.u Corelliho, působil pak v Německu a posledních dvacet let v dnešním Nizozemí. Proto je zde populárnější než v ostatních zemích; ve střední Evropě je pak téměř neznámý…
Album „Locatelli: Violin Concertos“ tak působí jako nesmírně příjemné překvapení. Na ploše 64 minut obsahuje tři Houslové koncerty, všechny třívěté – První, Druhý a Čtvrtý. CD otevírá „Violin Concerto No.2 (in c minor, op.3)“. První a třetí větu (Andante) zdobí také sólový part, kdy housle Jacobsové osamí a naplno se rozezvučí jedinečnou muzikálností a plnou barevností (první věta) a paganiniovskou bravurou (třetí). Střední část je ve znamení orchestrálního, plavně roztančeného romantismu (Largo). A všimněte si až čistoskvoucího, průzračného zvuku, který ale nepostrádá emocionalitu. Zato „Violin Concerto No.1 (in D major, op.3)“ se již vyznačuje hutnějším zvukem, více dramatickým na straně jedné, na té druhé až projasněným, jásavým. Opět první a třetí věta jsou shodné pojetím (Allegro); zatímco první část je hravě svižná, ovšem v sóle zlyričtělá, třetí dosáhne až kaskády trylků a překvapí bezmála minimalistickým sólovým partem, pracujícím s jednou jedinou melodickou figurou. Prostřední Largo vnáší do díla nadýchanost a zároveň hlubokou procítěnost. „Violin Concerto No.4 (in E major, op.4)“ je pozoruhodné již svým řazením vět; první dvě jsou Largo, úvodní část pak v kombinaci s Andante – skladba se tak vyvíjí od vzletné zpěvnosti k hluboce meditativní lyrice. Závěrečné Andante je naopak vivaldiovsky vášnivé a v sóle paganiniovsky ďábelské…
Výtečná nahrávka i pro jazzofily. Neboť sólové houslové party skrývají nemalý podíl improvizace, pro barokní hudbu častější, než si dokážeme připustit. A tato schopnost improvizace odlišovala (a odlišuje) mistry od těch ostatních. Stejně jako v jazzu…
