So Much More znamená opravdu „mnohem víc“!
zvuk90%
obal90%
hudba100%
93%Overall Score

Když před třemi lety vydal francouzský jazzový zpěvák LOÏS LE VAN na labelu HevHetia album „The Other Side“, označil jsem ho po hudební stránce sice za pozoruhodné, ale s vokálním projevem to bylo už jaksi problematické. Jenže nové autorské album, se kterým se pod názvem „So Much More“ zpěvák opět přihlásil díky slovenskému vydavatelství, považuji za mimořádně vydařené po všech stránkách!

Loïs Le Van se tentokrát obešel bez sexteta. Vedle zpěváka jsou dalšími aktéry „pouze“ tři hudebníci, mezi nimiž chybí bubeník. Nová nahrávka se tak díky komornosti vyčistila, hlavně co se týče témbrové, harmonické a dynamické vyváženosti zpěvu a instrumentace. Le Van zpívá čistě, v širokém hlasovém rozpětí, ve spodních polohách až úchvatně, s lyrismem i vášní. Jeho vokál je mnohdy sycen téměř ženskou procítěností. Má v sobě civilnost a vřelost Cheta Bakera i hravost, teatrálnost a naléhavost jazzového šansoniéra Davida Linxe. Ostatně americká hvězda Patricia Barber se o něm před časem vyjádřila takto: „Takový mužský vokalista tady chyběl – jazzový zpěvák, který může zlomit srdce.“ Le Van je navíc autorem bezmála všech kompozic; o texty se ale postaral americko-belgický básník a zpěvák Francois Vaiana (vskutku básnické jméno!). Bohatý vokál je posléze umocněn instrumentálními party francouzského tenorsaxofonisty a klarinetisty Sylvaina Riffleta; ten se mimo jiné proslavil spoluprací s Jonem Irabagonem v projektu „Perpetual Motion“ s hudbou amerického minimalisty Moondoga. Dalšími členy doprovodného tria jsou francouzský pianista Bruno Ruder, jenž proslul jako člen kapel One Shot, Kinski Elevator a především legendy francouzského avantgardního jazz-rocku Magma, a kanadský kontrabasista Chris Jennings, který hrál třeba s Dhaferem Youssefem a Joachimem Kühnem.

cover

V úvodní skladbě „The Circular Stone“ zpívá Le Van sice úsporně, ale témbrově bohatě, jakoby se vznášel za podpory kontrabasu nad minimalistickými figurami saxu a piana. Pianista se pak ale odpoutá v nádherném sólovém partu. V následující „Redwood Meadow“ pokračuje vokalista v barvami protkaném zpěvu s důrazem na každé slovo, frázi, melodický oblouk; on celou skladbou, polyfonně rozvolněnou, v podstatě proplouvá. „False Cocoon“ je zase perlivá, lyrická spíše z kategorie soudobé komorní hudby, než začne ovšem Le Van zpívat; z jímavé melodie pak dokáže bytostným vcítěním stvořit klenot mezi jazzovými baladami. Zvláště, když se kontrabas vzepne k nádhernému sólu. Ale to není všechno – v závěru se vyloupne klarinet a celé to dostane židovský nádech. A takhle bych mohl pokračovat skladbu po skladbě. Pozorný posluchač si může vychutnat i náladu písní Paula Simona („The Old Father and the Polaroid“), naivistickou, až nonsensovou chuť jediné převzaté písně – „Alifib“ od Roberta Wyatta, bachovské variace v „The Messenger“ (s vynikajícím saxem), stingovské konotace v „The Elder Sisters“ či popové ambice v závěrečném kusu „Fighting Waves“. Ovšem na vrcholu blaha jsem byl při titulní „So Much More“ – je vskutku úchvatně lyrická a ještě úchvatněji gradovaná. Vznosná, zprvu ztišeně zpívaná melodie, a posléze vynesená až do bouřkových oblak, zdobí nejdelší skladbu alba – „Spinal Chords and Vertabrae“ (6:50). To je vskutku ten nejvybroušenější diamant na vzácně vytříbeném vokálním albu…

Podle mne nejlepší letošní jazzové album, natočené evropským mužským vokalistou!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*