Po dvou letech se do pardubického Divadla29 vrátil fenomenální litevský saxofonista LIUDAS MOCKÜNAS, ale tentokrát nikoli v triu, ale v duu. 24.listopadu s ním v Pardubicích vystoupil neméně úchvatný francouzský kytarista MARC DUCRET. Oba patří k předním představitelům evropské jazzové avantgardy. Pařížan Ducret (roč.57) v současné době pravděpodobně nemá mezi kytaristy obdoby, je stejně originálním improvizátorem jako zámořský Elliott Sharp. Čtyřicetiletý Mockünas hraje s Ducretem již léta; v Dánsku spolu (a s legendárním Johnem Tchicaiem) již v roce 2004 natočili výtečné album „Toxikum“ a Litevec byl vyhlášen Objevem roku, v roce 2009 následovala nahrávka v duu – „Silent Vociferation“, a to na labelu NoBusiness Records, jež Mockünas spoluzakládal…

Oba instrumentalisté své kvality potvrdili mírou vrchovatou. Sice jsou řazeni též do kategorie volná improvizace, ale jejich hudba není založená výhradně na neidiomatickém způsobu hry. Naopak. Mockünas s Ducretem vycházejí více z free-jazzu, což dokázali i tím, že sáhli též po kompozici od Anthonyho Braxtona. Ale především ve vlastních skladbách čerpají z free-jazzu, dokonce dřevného, postaveného ještě na blues a spirituálu, čímž se vyznačovala hra stylotvorných hráčů z tzv. první generace na přelomu 50.a 60.let ve Spojených státech. Dvojice ale čerpá také z evropských tradic této hudby, jak to naplno zaznělo ve skladbě „Canon“; bachovské konotace tam byly více než patrné; stejně tak v každé z pěti kusů, které ten večer zazněly, bylo možno slyšet postupy soudobé vážné hudby, včetně minimalismu. Ona směsice až vražedně gradovaných projevů totální improvizace s lahodně témbrovými či naopak spektrálně pojatými souzvuky, melodickými motivy a výraznými riffy (téměř rockové razance) nemá na evropském kontinentě dnes pravděpodobně obdoby!

Mockünas střídal tenorsax se sopránkou, občas hrál na oba nástroje současně. Užíval všech myslitelných i nemyslitelných technik, včetně perkusivních (samotné klapky, slap), multiphonics, subtónů až na hranici pouhého dechu či naopak křiku, cirkulačního dechu atd. Pomáhal si i komíhavým pohybem, kterým tak umocnil notnou dávku hypnotičnosti ve své hře. Když potřeboval další zvukové zvláštnosti, stačila mu třeba jen podlaha v roli jakéhosi dusítka. Ducret využíval svou elektrickou kytaru celou a nepotřeboval k tomu žádnou soustavu mašinek ani živé samply. Přesto jeho hra byla neskutečně virtuózní, ale nikoli samoúčelně. Více používal prsty než trsátko či bottleneck, na který ostatně klasickým způsobem zahrál jen jednou, a to krátce. Hrál s ním místo trsátka, občas jím udeřil do strun, ale častěji přicházely ke slovu bříška prstů, jimiž struny hladil, a nehty, kterými drásal, a to často jen na hmatníku. Vystačil si třeba i jen s koncovkou šňůry ke kytaře. Stručně řečeno – popsat způsoby hry obou aktérů je úkol spíše pro básníky-surrealisty…

Bylo to výjimečný koncert, jakých mimochodem v pardubickém Divadle29 stále přibývá! Ostatně již 1.prosince sem zavítá jedinečný Concept Art Orchestra!

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..