20.říjen, třetí den královéhradeckého festivalu JAZZ GOES TO TOWN, proběhl ve slušně zaplněném sále v Bio Central. Hned úvodem musím konstatovat, že tento dvojkoncert byl obestřen jakýmsi závojem něčeho totálně výlučného, až vyšinutého; spojení experimentujícího kvarteta s kvartetem smyčcovým a poté radikální free-jazzové trio, to se zdálo být jen pro silné nátury. A tady bych vyzdvihnul až osvětovou činnost dramaturga Zdeňka Závodného, samozřejmě s mediální podporou v režii zkušených kulturních organizátorů z Kontrapunktu z.ú., který dokázal přitáhnout na takový jazz i spoustu lidí, kteří s tímto druhem jazzu neměli dosud co do činění. A ti byli nakonec nadšeni!
Ano, přesně v polovině festivalového dění přišel absolutní triumf té nejodpornější hudby (jak jsem slýchával často, když se mluvilo o free-jazzu). Samozřejmě, tím hlavním protagonistou bylo trio legendy této hudby, Petera Brötzmana, ale ani český kvartet E CONVERSO, rozšířený (nikoli doplněný, vysvětlím níže) o smyčcový KVINTESENCE QUARTET nezklamal, naopak! Obě kvarteta pospolu představila unikátní svitu „Workohology“, autorský počin saxofonisty Michala Wróblewského; od roku 2013, kdy vznikla, to bylo její teprve druhé provedení. Unikátnost této kompozice spočívá v kombinaci tradičně notovaného materiálu a řízené improvizace na základě speciálních pokynů, znamení a programů. Navíc smyčcový kvartet není jen pouhým doplňkem, ale ústrojnou součástí projektu, takže na pódiu hraje v podstatě osmičlenné těleso: Michal Wróblewski (altsax, klarinet), Jan Pisklák (kytara, elektronika), Vladimír Micenko (kontrabas), Jan Chalupa (bicí), Vladan Malinjak a Milan Jakeš (housle), Ilia Chernoklinov (viola) a Šimon Marek (violoncello). Smyčcové kvarteto představuje samozřejmě jeden žánrový pól, a to soudobou komorní vážnou hudbu, která se v atonálních pasážích navýsost výborně snoubí s free-jazzem, kterým bouří jazzové kvarteto. Ovšem suita je sycena nejen experimentálním zvukem; je výrazově rozprostřena po celé škále moderní hudby 20.století – od post-romantismu, přes Pärta ke Stockhausenovi na straně jedné, na té druhé pak od Stana Getze, přes cool-jazz a hard-bop k již zmíněnému free-jazzu a současné jazzové avantgardě. A když kytarista vystřihne sólo za pomoci elektronických mašinek, ožije duch Hendrixe; ostatně ten měl v úmyslu s Ornettem Colemanem, otcem free-jazzu, něco vytvořit, ale už to nestihl. Kdo ví, zda by to neznělo podobně, jako „Workohology“… Po cca půlhodinové svitě zazněla premiéra zbrusu nové Wróblewského skladby „Momentum“, reflektující vesměs lyricky autorovy nedávné africké zážitky. Bravo!
Pokud jsem byl unešen předchozím vystoupením, pak vyjádřit obdiv k esenciálnímu free-jazzu německo-norsko-amerického tria BRÖTZMANN / SWELL / NILSSEN-LOVE bude zhola nemožné. Vystoupení Petera Brötzmanna (tenorsax, klarinety), Stevea Swella (trombón) a Paala Nilssena-Love (bicí) se vymykalo všemu, co si dosud většina jazzofilů tady v Hradci Králové představovala! A přesto vydržela. A dokonce aplaudovala. Na rozdíl od návštěvníků koncertu Art Ensemble Of Chicago na prvním ročníku Jazz Goes To Town (1995), kdy tihle free-jazzoví divoši v Klicperově divadle dohrávali před téměř vyprázdněným hledištěm. Přece jenom vkus jazzových posluchačů vyzrál a stal se otevřenějším. A najednou se tahle absolutně nerentabilní hudba proměnila ve vzrušující, dobrodružný a veskrze upřímný amalgám všeho, čím je tvořen jazz. Ano, trio začalo s neworleánskou náladou (to hrál Brötzmann na klarinet), po rťutovitém trombónovém sóle nasál Brötzmann do svého tenora blues, po následném kakofonickém výbuchu přišlo ztišení až do gospelového rozjímání; to pak Brötzmann i Swell osamoceně zahráli nádherná sóla. Také bubeník vystřihl úchvatný sólový chórus, plný neobvyklých zvuků, včetně alikvótních, a free-jazz v tuto chvíli naplno odkryl své kořeny – totiž africké! A tím se free-jazz odlišuje od tzv. free-improvising, to znamená volné improvizace, která využívá především neidiomatickou improvizaci, založenou z velké části na snaze hrát na nástroj prostě jinak, aniž by bylo nutno vyjádřit nějakou ideu. Samozřejmě ve free-jazzu tria Brötzmann/Swell/Nilssen-Love jsou všechny inspirace přetaveny do mnohdy frenetického, snad až kataklyzmatického běsnění, ale pokud se posluchač do takové hudby ponoří, zjistí, že jde o nářky, výkřiky, prosby, vzdorování a vášně, navíc formou monologů a dialogů mezi oběma hráči na dechové nástroje. A bubeník to všechnu slepuje a drží pohromadě. Mnohdy se dialog změní v hrůzně vypjatou hádku, ale vždy dojde ke smíření. A v něm je skryto tolik duchovní, respektive humánní síly, že posluchač se stejně jako tvůrci na pódiu doberou úžasné katarze. Trio zahrálo pouze dvě skladby, z níž ta první dostala podobu skutečné, nefalšované suity; vzhledem k faktu, že hudba vznikala ad hoc, je i toto hodno obdivu! Ve finále svého vystoupení Brötzmann dokonce citoval jakousi melodii, či spíše melodickou esenci…
Free-jazz jako esence života… Pánové, díky!
(autor fotoreportu: Patrick Marek)