Festival JAZZ GOES TO TOWN pokračoval druhým dnem (19.října) ve Studiu Divadla Drak, sice v komorním, ale energií nabitém prostředí. A obě kapely, jež zde vystoupily, nezklamaly…

Bratislavské trio TALENT TRANSPORT přišlo s nápaditou fúzí art-rocku, popu, mainstreamového jazzu, klasické i experimentální, elektronikou ovlivněné hudby. Pianista Vladislav Šarišský vystoupení provázel vtipným, quasi-intelektuálním slovem, což působilo navýsost osvěživě. Jejich hudba totiž vyžadovala po většinu času opravdu soustředěný poslech. Trio často měnilo rytmus i výraz, tu zaznělo hutné funky, onde free-jazz, poté až skandinávsky snivé perlení. Energií nabité byly pak obvzlášť art-rockové pasáže, při nichž se sólově blýskl také baskytarista Filip Hittrich a bubeník Marián Slávka. Milým zpestřením byly i písně, jež posouvaly klavírní trio až k popu, ale velmi inteligentnímu; v „Nechám ťa ísť“ zpíval bubeník a pianista přidal parádní sólo na chromatickou foukací harmoniku (což bývá v česko-slovenském jazzu vskutku vzácné!), v „Priestor a čas“ a „Padá dážď“ se zpěvu ujal Šarišský. Tady mi to chvílemi evokovalo ono legendární slovenské album Modrého efektu „Svitanie“ (1977), zvlášť, když pak vystřihl výtečné sólo baskytarista, a to za pomoci elektronických mašinek, takže to více připomínalo syntezátor. V kompozici „MBS“ došlo též na bachovské variace s patřičným energetickým nábojem art-rockového ražení. Trio umělo své skladby též patřičně vygradovat. Jednoduše poctivá muzika bez slabých míst…

Již jsem měl tu příležitost v minulosti slyšet MIKE PARKER´S TRIO THEORY, ale to, co tito dva Američané a jeden Polák předvedli letos v Hradci Králové, to byla doslova core-jazzová smršť! Rytmika by mohla strčit do kapsy lecjakou rockovou, punkovou, hardcore tvrdírnu, natolik byla nabušená až jadernou energií. Lídr tria, kontrabasista (a autor skladeb) Mike Parker, vytváří s černým hromotlukem u bicích Frankem Parkerem vpravdě kataklyzmatický rytmus, který se navíc proměňuje, přelévá, zvolňuje či vybuchuje, ale nikdy se nevyprázdní, je stále svěží a neochvějně úchvatný. Hledám ta správná slova, jenže popsat něco takového je zhola nemožné; zkuste zaznamenat pouhými slovy výbuch supernovy či štěpení jádra! Rytmické podloží je zároveň i nepřetržitou free-jazzovou žílou s třaskavými minisóly, průniky do živočišné podstaty člověka. A nad tím vším jakoby bobtnal proud saxofonové zpovědi, stále znovu a znovu rvané z útrob. Mladý tenorsaxofonista Slawek Pezda ze záplavy hard-bopově kulometné řeči občas zavítá do hájemství pozdních coltraneovských expresí, jež berou dech. Ale trio dokáže zahrát také duší, byť v jediné baladě, jakoby slyšené na pohřbu v New Orleans, sycené rytmickým tepem, ševelením a klenutými tóny rozechvělého saxofonu; ovšem i té vtisklo v závěru až vražednou intenzitu. Navíc vystoupení tria dokázalo ještě gradovat; v posledním kusu se Mike Parker navíc odhodlal s pomocí smyčce ke zběsilému staccatovému drcení kontrabasu. Samozřejmě přišel i přídavek v podobě „She Said Yes“…

Každá by řekla Ano!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*