22.ročník mezinárodního festivalu JAZZ GOES TO TOWN v Hradci Králové začal v úterý 18.října opravdu velkolepě! V divadelním prostředí Studia Beseda proběhl nadmíru vydařený dvojkoncert. Vystoupilo trio Between The Lines a norsko-český kvartet Nocz s Ivou Bittovou. Nechybělo ani překvapení…
Vloni to bylo sólové album Pavla Hrubého, na kterém hostovalo několik dalších výrazných instrumentalistů bez bázně a hany, nyní je to trio BETWEEN THE LINES: kromě Pavla Hrubého (sopránsax, basklarinet) jej tvoří pianista Michal Nejtek a bubeník i perkusista Daniel Šoltis. Ostatně na počátku letošního roku vydal tento trojlístek, navíc s Jaromírem Honzákem, úchvatné improvizační album „Phoenix“, takže by byla opravdu škoda takového hráčského potenciálu nevyužít. A plný sál Studia Beseda si opravdu přišel na své. A samotní aktéři na pódiu též. Na nich je totiž znát, s jakou chutí, zaujetím, ponorem či vhledem, s jakou neuvěřitelnou mírou kongeniality spoluvytváří lyrický i vášnivě emotivní hudební svět, který není v rozporu s tím světem okolo a v nás všech. Všichni tři protagonisté se předvedli v tom nejlepším světle, ať už v kompletní sestavě či ve dvojicích, včetně sólových kreací Hrubého (basklarinetové variace na židovské téma) a Šoltise (ten kombinuje bicí s mnohdy roztodivným arzenálem perkusí vskutku s až dětskou hravostí a šamanskou fantazií). Nejtek pak moderní podoby jazzu obohacuje o hudební avantgardu z rodu Henryho Cowella a Johna Cage (nápaditě preparovaný klavír a smysluplná hra na něj), ale dokáže jej zjemnit i lyrickou barevností romantismu…
Druhou polovinu festivalového večera zahájilo překvapivě, mimo plán, krátké vystoupení dvojice Marian Friedl (kontrabasista kvarteta Nocz) a norská zpěvačka Elisabeth Nygard (s níž Nocz natočil nedávno album). Toto antré obsahovalo sice pouze dvě písně, ale byl to skutečně zážitek pro ty nejmlsnější fajnšmekry. Po emotivní a bohatě variované verzi norské lidové balady došlo i na moderní standard, a ne ledajaký – Mingusův majstrštyk „Goodbye Pork Pie Hat“, otextovaný Joni Mitchell! A pojetí norské zpěvačky mne doslova omámilo a zároveň zvedalo ze židle; zvláště, když kontrabasista hrál se stejnou vervou a umem jako sám Charles Mingus. V prvním případě dokonce odehrál svůj part (včetně strhujícího sóla) kompletně se smyčcem, což se tak často nevidí…
A Marian Friedl ve své úchvatné jízdě po svém korpulentním nástroji pokračoval i v útrobách rozběsněné NOCZi. Zprvu se kvartet, rozšířený o houslistku a zpěvačku IVU BITTOVOU, jaksi rozpačitě hledal, ale počínaje druhým kusem se již rozjel na plné obrátky. Lídr Didrik Ingvaldsen je trumpetistou typu Dona Cherryho; jen s tím rozdílem, že kornet vyměnil za křídlovku. Na tu hraje zcela jedinečně! Je ale zároveň lídrem, který se až zbytečně moc přizpůsobuje Ivě Bittové. A to je škoda. Nechci, aby to vyznělo nějak krutě, ale Nocz se mi líbí víc bez ní. Koneckonců jsem to již konstatoval ve své recenzi na jejich společné album . Moc jsem si přitom přál, aby tomu bylo tentokrát jinak, ale bohužel… Bittová užívá svůj hlas stále stejně, ať už vystupuje s Frithem, Bang On A Can, McFerrinem či Frisellem, a zároveň mám pocit, že čím dál více upozaďuje housle. A přitom okamžiky, kdy souzněly s kapelou, patřily ten večer k nejsilnějším! Bohužel jich bylo málo. V tomto souzvuku pak Nocz zní úplně jinak, než ostatní experimentální jazzové kapely. Zaznamenal jsem také jakoby nesmělý pokus o houslové sólo. Proč tak opatrně? Z čeho má tak zkušená a vynikající instrumentalistka strach? Mohl to být vzrušující výlet do hájemství věrozvěsta free-jazzu Ornetta Colemana; přiznám se, že jsem v to doufal už před poslechem jejich eponymního alba, natož nyní…Ano, Bittová je bezesporu nádherná bytost, jak bylo řečeno před koncertem Annou Maclovou, kulturní zastupitelkou města Hradce Králové, ale obávám se, aby její tvůrčí bittost nezašla na úbittě (děkuji své ženě za tuto bezprostřední slovní hříčku). Saxofonistu Radima Hanouska, střídajícího sopránku a altku, jsem už slyšel více odvázaného, ale na svém obdivu k němu nic neměním; myslím, že se od něj nadějeme ještě velkých věcí! Absolutorium ovšem náleží rytmice. To, co spolu předváděli již zmíněný Marian Friedl s kontrabasem a norský bubeník Dag Magnus Narvesen, to byla lavina, zhutněné magma, erupce živočišnosti i lidského vzepětí!
Jazz si do města vskutku parádně vyšlápl…
(autor fotoreportu: Patrick Marek)