Divé husy nedivé Jitky Šuranské

Divé husy nedivé Jitky Šuranské

zvuk
90
obal
100
instrumentální výkon
90
zpěv
50
83

Na úvodní straně bookletu píše ke svému novému albu „Divé husy“ (vydal Indies Scope) JITKA ŠURANSKÁ toto: „Divé husy nesou na křídlech naplněný sen.Našla jsem dva muzikanty, kteří se pohybují na pomezí žánrů, vynikající hráče, kteří se mnou sdílí moji verzi – hrát tradiční moravské písně osobitým a netradičním způsobem a zároveň s velkou úctou k nim. Divé husy jsou o touze. O potřebě člověka následovat vnitřní puzení. Jestli na něco už dlouho myslíte, běžte to udělat… samozřejmě až dohraje tohle CD.“

Ano, učinil jsem tak; když dohrálo CD, rozhodl jsem se napsat, že nevím, co všichni na té Šuranské vidí…

Ano, je z rodu na folklóru vyrostlých zpěvaček jihovýchodní Moravy, které zpívají čistým hlasem bez manýr, s citem pro zpívanou písničku, jak jsem se před dvěma lety dočetl. Posluchač si prý může vychutnat každou zpěvní frázi, neodbude jediný tón a s přesně odváženou délkou jednotlivých slabik zazpívá pro požitek ucha především táhlé melodie… A také, že tato fascinující mladá (a půvabná) dáma s houslemi a nádherným hlasem je už na první pohled na hony vzdálena všem krojovaným pseudofolkloristům. Přesto je navýsost patrné, že je v téhle muzice doma jako málokterá jiná.

A já tvrdím, že není…

suranskaJitka Šuranská měla opravdu štěstí, když před dvěma roky potkala mandolinistu Martina Krajíčka a kontrabasistu Mariana Friedla. Především ten ve zlínském Studiu V a pod producentským dohledem Stano Palúcha (jak známo výtečného nadžánrového houslisty ze Slovenska) navíc rozšiřuje nástrojový arzenál o další položky (malý cimbál, různé píšťaly, drobné perkuse apod.). Kolekci sedmi původních východomoravských lidových písní doplňují dokonce dvě jeho autorské písně a dvě melodie na lidové texty. Také Krajíček s mandolinou je neméně důležitý, neboť navazuje na spolupráci Šuranské s Jiřím Plockem, pro ni vlastně přelomovou; za společnou desku „Písňobraní“ obdržela v roce 2008 první žánrovou cenu Anděl (v kategorii World music). Tento úspěch zopakovala pak o pět let později albem „Nězachod´slunečko“ – to už s celou plejádou hostujících muzikantů. Na novém albu si vystačila s triem a po instrumentální stránce je ta deska místy přímo strhující! Ona sama je výtečnou houslistkou – třeba její sólo v písni „U suseda“ je přesně to pravé! Aranže dokáží být bohaté, ale nikoli přehlcené – příkladem budiž „O lásce“. Mandolinista zdobí sóly a vyhrávkami většinu alba, a třeba „U suseda“ zní excelentní sólo, jaké jsem od pidlikáče dlouho neslyšel! V závěrečné, titulní písni mne okouzlují malebné vyhrávky flétny a houslí… A to není zdaleka všechno. Po instrumentální stránce ta deska nemá chybu!

Jitka Šuranská Trio - Divé husy (Teaser)

Ale ten zpěv! Ten zpěv…

dp_suranska_r06.inddUž dlouho přemýšlím nad tím, proč mne v současném pojetí folklóru sedí více muži, než ženy. Proto jsem také výše tak hojně citoval – já si totiž vůbec nemyslím, že onen nádherný hlas, který by se dal charakterizovat jako čistoskvoucí, holubičí (k bílé holubici ji přirovnal i Jiří Plocek), je to, co lidová píseň vyžaduje. Nemám teď na mysli autenticitu (ani krojovanost), ale syrovost, lidskou opravdovost, emoce, živočišnost… Copak dívka či žena někde na poli, ve chlévě, v černé kuchyni, nebo ve mlýně hleděla na každý tón? Na každou zpěvnou frázi? Na délku jednotlivé slabiky? „Divé husy“ jsou o touze a mnoha jejích podobách. Ale zpěv Šuranské má především tu jednu polohu. Jak může dívka zpívat jako holubička o tom, že se nikdy její láska nenaplní? Že si stejně bude muset vzít úplně jiného chlapa, než kterého miluje? A holubičím hláskem bude zpívat o své touze po lásce, když ji nějaký hrubián, kterého je majetkem, bude zmocňovat podle libosti a choutek? A o tom je lidová píseň. Když to interpret neprožil na vlastní kůži, měl by se alespoň pokusit vcítit do emočního rozpoložení postavy; jinak je to prachobyčejná popina v růžové zahradě. Poslechněte si písně „Jablůška“, „O lásce“; „U suseda“ dokonce sekajú sa o děvečku, ale zpěvaččin miloučký hlas odpovídá spíše ukolébavce pro děti. Náznak emoční opravdovosti ve zpěvu Šuranské se projeví alespoň ve dvojpísni „Pofukaj, vetříčku a Maliny“. Nejvíce ji proto sedí vyjádření tklivosti, smutku, melancholie, ba osudovosti, jako je tomu v písni „Išlo dzievča“ (kde pak následuje i poloha rozverná, skočná, což dokázala též vyjádřit). Perlou v jejím podání je ovšem lidovka ze 14.století „Ztratilat´jsem milého“, neboť je pojata spíše v duchu středověké duchovní písně, v níž se pracuje dokonce s proměnlivou dynamikou. Ano, toto pojetí je osobité a netradiční, jak Šuranská proklamuje. Podobně netradičně a osobitě se nechává inspirovat lidovou písní Friedl ve vlastním autorském příspěvku „Aj, vodo“, neboť vychází pro změnu z tradice trubadúrské…

Ale třeba se mýlím a mám pokřivený pohled na současné pojetí folklóru. Asi v něm hledám to, co se dnes už nenosí. Co je zastaralé. Jenže kde už by neměly být city a vášně opravdové, než v lidové písni? Proč by se měla uhlazovat, zpříjemňovat, prefabrikovat, přebarvovat, lakovat, sterilovat? Nestačí pop, střední proud, muzikál?

Možná ty písně budou naživo opravdovější. Je šance to posoudit hned dvakrát v nejbližší době, a to při dvojím křtu alba „Divé husy“ – Jitka Šuranská Trio vystoupí 1.října v Boskovicích (v letním kině ve 12.00 v rámci Husích slavností) a 3.října v Brně (Stará Pekárna 20.00).

Jitka Šuranská Trio: Pofukuj větříčku, Maliny