Jak jsme již nedávno informovali (a ještě trvá soutěž, a to do 3.října!), na značce Animal Music vyšlo eponymní album mezinárodnímu kvartetu MAMATOHE.
To si v roce 2011 poprvé zahráli čeští jazzmani (pohybující se ale na poli mnoha žánrů), kontrabasista Tomáš Liška a saxofonista Marcel Bárta, společně s mexickým pianistou Markem Aanderudem a argentinským bubeníkem Hernanem Hechtem. O rok později natočili ve studiu koncerty prověřený materiál, ze kterého vzešlo jejich první album. A možná také poslední, kdo ví; ale byla by to škoda, kdyby nepokračovali i v budoucnu, byť jen sporadicky. Protože jde o muziku světové jazzové extratřídy! A navíc vpravdě moderní, to jest vskutku současnou…
47 minut stopáže alba obsahuje jedenáct neobyčejně (v pravém slova smyslu) silných kompozic. Snoubí se v nich mnohdy free-jazzová rozvolněnost s minimalistickým rozvíjením výrazného motivu, přičemž rytmika vytváří hutné základy; nenajdete tady typické sólové chorusy, spíše tenor či sopránsax a piano vyvřou tu více, tu méně na povrch, aby motiv povýšily na téma, nebo zahustily a vygradovaly řinoucí se hudební tok. Pozoruhodným jevem budiž převažující baladický charakter hudby Mamatohe. Opravdu cele svižná je pouze úvodní „Road Beast“, kdy rytmika dosahuje až drum´n´bassové podoby. Některé kompozice jsou vystavěny formou postupného přerodu z rychlého tempa do pomalého, jako tomu je v případě „Breakout“, kde na jedné straně řádí sopránka (evokuje to až pozdního Coltranea) a na té druhé lyrické piano. Další pak vycházejí z balady, ale vrcholí až free-jazzovým běsněním („Adventurer“), coltraneovskou erupcí s výtečným tenorem („The End Of Hibernation“) či gradací motivu, jakoby vydolovaného z Lynchova Twin Peaks („Příběh mechanické hračky“). Příkladem balady, postavené na pozvolné gradaci jednoho jediného motivu jsou skladby „Seeker“ (s tenorem) a „Be Coming“ (se sopránkou); tady dokonce free-jazzovou formou. A pak je tu výsostně lyricky barevná, nadýchaná, až jímavá podoba kvarteta Mamatohe; v „Conjuction Venus“ vykružuje dokonce vzletnou melodii (hlavně skrze souzvuk tenora s pianem), jež vyústí do vzkypění emocí, v „Cryptic Dance“ mistrně pracují s tajemnou atmosférou (Aanderud zde použije wurlitzer). Suverénní jsou i v té lyricky nejkřehčí zvukomalbě, což dokazují v „Morning Resonance“ a závěrečné „Unity“, kde lyrika až zvoní…
Obal je taky podle mého gusta – minimalistický, přesto barevně emotivní. Co dodat? Snad jen informace na zadní straně by mohly být čitelnější… Ale to je podružné.
Lidsky řečeno: Úžasné album!!!
