Když se barokní nevěra v Olomouci semele...
Milada Hronová

Když se barokní nevěra v Olomouci semele…

Nesporným vrcholem letošního ročníku OLOMOUCKÝCH BAROKNÍCH SLAVNOSTÍ bylo uvedení opery „La Semele“, kterou v roce 1726 složil německo-italský skladatel tzv.neapolské školy Johann Adolf Hasse (mimochodem žák Scarlattiho). Hudební partitura se jako zázrakem zachovala ve Vídni a byla součástí sbírky hraběte Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou. Mnohé ze skladatelových děl byla totiž uložena v Drážďanech, a zničena tak bomardováním na sklonku 2.světové války. I tak se zachovalo více než 60 oper! Hasse byl totiž nesmírně populárním skladatelem a opery si u něj objednávaly dokonce korunované hlavy z celé Evropy! V areálu bývalého jezuitského konviktu zněla tato opera v podání Ensemble Damian i poslední festivalový den, 22.července.

Libreto Francesca Ricciardiho pojednává ovidiovským způsobem o nemanželském poměru boha Jupitera a královské dcery Semele, jenž vyvolal erupci žárlivosti v podváděné manželce, bohyni Júnó. Jupiter v trenýrkách, Amorek bez trenýrek…ano, příběh milostného trojuhelníku je pojat velmi otevřeně, místy až naturalisticky, ale tato vztahová rozvernost a erotická rozpustilost ústí v poučení, tudíž nic na scéně nevyznívá samoúčelně. Navíc představitelé rolí jsou nejen výtečnými zpěváky, ale také neméně zdatnými herci. Tato složka je umocněna neverbálními kreacemi Šimona Hrona (tomu je role Amorka snad souzena) a především mima Sergeje Sanžy v symbolické roli Vendety. Také scéna je obohacena o různé symboly, včetně těch falických, stejně tak o drobné herecké akce, vyjadřující tělesnou touhu, zraněnou ješitnost ši dokonce znechucení. Tomáš Hanzlík (taktéž režisér) a Vendula Johnová (také autorka kostýmů) prokázali vskutku nápaditou scénickou fantazii, a zároveň se obešli bez složitých rekvizit. Ovšem Hanzlíkovo hudební nastudování, instrumentální a pěvecké výkony jsou tím stěžejním, co činí z tohoto barokního operního díla, premiérovaného teprve nedávno (22.května na festivalu Divadelní Flóra Olomouc), skutečnou lahůdku také pro uši…

Ensemble Damian řídil Tomáš Hanzlík od svého místa u violy v osmičlenné smyčcové sekci (dvě violy, šest houslí). Basso continuo tvořily cembalo či varhanní pozitiv, violoncello, theorba a kontrabas. Soubor je již natolik sehrán, že může hlouběji pracovat s barevností a dynamikou, od těch nejjemnějších nuancí citového rozpoložení až po drtivou bouři emocí. Ovšem toto samozřejmě platí v plné míře především pro trojici zpěváků. Sopranistka Hana Holodňáková (Semele) je typem koloraturní pěvkyně, více položené do citů (ale i vypočítavosti), naopak sopranistka Dora Pavlíková (Júnó) je přímočarejší, vášnivější, zasažená žárlivostí, potažmo pomstychtivostí, její pojetí je tudíž dramatičtější. Dva takto odlišně vyhraněné soprány jsou bezesporu solí představení. Jupitera pak ztvárnil v bohaté škále výraziva kontratenorista Martin Ptáček, jehož zpěv je čím dál přesvědčivější díky přibývajícím zkušenostem s barokní hudbou. Zaplaťbůh, neboť dobrých kontratenoristů je u nás jako šafránu!

A koneckonců ani barokní hudby, interpretované poctivě, to jest strhujícím způsobem, není nikdy dost…

(autor fotoreportu: Milada Hronová)