Hanzlíkovy opery Endymio a Torso (ta společně s Vítem Zouharem) patří ke kmenovým položkám repertoáru Ensemble Damian a samozřejmě nesměly chybět ani na letošních Olomouckých barokních slavnostech. Ovšem tentokrát zazněla obě díla v jednom jediném večeru. V hledišti atria jezuitského konviktu jsem byl svědkem jejich prvního ze tří plánovaných provedení, a to 11.července.

Endymio, které Tomáš Hanzlík zkomponoval v roce 2001, bylo tentokrát provedeno s podstatně menším sborovým potenciálem než v minulých ročnících. V roce 2014 znělo dokonce 7 mužských a 11 ženských hlasů (viz. http://jazzport.cz/2014/07/17/olomoucke-barokni-slavnosti-ve-znameni-minimalistickych-oper/ ), o rok později hostující sedmnáctičlenný belgický sbor Canta Ludens a pod taktovkou nikoli autora, ale Filipa Martense (http://jazzport.cz/2015/07/14/opera-endymio-zaznela-s-jeste-vetsi-minimalistickou-vervou/ ). Nyní nešlo ani tak o regulérní sbor, neboť vypomáhali zpěváci, kteří nebyli na pódiu, stejně tak obsluha divadelní mašinérie a tzv. křoví (zde bez pejorativního zabarvení). Také v obsazení hlavních pěveckých partů došlo k významným změnám. V loňském roce vystoupili dokonce tři kontratenoristé, všichni z Německa, ze sestavy z roku 2014 se na letošním pódiu objevil pouze basista Pavel Maška (Sylvanus). Přesto jsem měl pocit, že tektokrát slyším operu v tom nejlepším provedení, protože v niterném pojetí, emočně i dynamicky vyváženém, mému rozpoložení zároveň nejbližším. Všichni aktéři, včetně sedmičlenného instrumentálního ansámblu (a za občasného přispění trombónu, trubky a velkého bubnu), který místy hřímal jako Nyman Band či Steve Reich (a to díky výraznému altovému saxofonu Pavla Krchňáka, fagotu Tomáše Kláska a lesnímu rohu Karla Valenty), podali vyrovnaný, plnokrevný výkon. Ale přesto musím vyzdvihnout dva interprety, neboť jejich zpěv se přiblížil zázraku. Učarovali mi sopranistka Markéta Israel Večeřová (v roli Diany) a především mladý kontratenorista Filip Dámec (Endymio). Jeho árie z jedenácté, předposlední scény byla uchvacující; ale nikoli onou omračující vášní, jako v případě mnohem zkušenějšího Carla Thiemta z předchozích provedení, ale nesmírným citem, bolestným ponorem do niterných emocí. Dlouho jsem neslyšel něco tak přesvědčivého, co by mi sevřelo srdce a do očí vehnalo sůl…

Podobně vyznělo i Torso (vzniklo v roce 2004). Tady jsem zaznamenal dokonce všech 12 scén v naprosté kvalitativní rovnováze; čtveřice zpěváků, ať už v sólech či duetech, podala rovnocenný výkon: Markéta Israel Večeřová (soprán), Dorota Smělíková (alt), Radek Prügl (tenor) a Pavel Maška (bas). Večeřová svůj zpěv náležitě šperkovala koloraturou, Smělíková je typem zpěvačky s narativními sklony, zde navýsost vítanými, oba mužští protagonisté prokázali i schopnosti kontratenorové; zvláště Maška udivuje obrovským rozsahem! Instrumentální doprovod je oproti Endymiovi komornější, pouze pětičlenný, značně evokující Philipa Glasse, zvláště klavírními (Martin Smutný) a houslovými party (Alena Strojilová, Branislav Lariš).

Teď již smí milovat bez zábran každý, není zde nikoho, kdo vydal by zákaz. Ale i nová věc zevšední, když ji lze spatřit každý den, zní v Endymiovi. Ale pro obě opery to rozhodně neplatí!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*