25.června zazní v Kroměříži na Velkém náměstí v rámci oslav firmy Plastika a.s. projekt Filipa Benešovského a přátel THE WALL! Stane se tak večer ve 21.21.
Český projekt pinkfloydovské Zdi byl v minulosti realizován již osmkrát. Nápadem se začal FILIP BENEŠOVSKÝ zabývat hned po absolvování studia v oboru basová kytara na Konzervatoři Jaroslava Ježka v roce 2000. K prvnímu uvedení došlo o dva roky později v pražském klubu Futurum a následovaly pak další koncerty v Praze, Plzni, Českém Krumlově a Žatci. Od loňského léta s ním jako produkční a hráčka na klávesové nástroje spolupracuje KATEŘINA FERLESOVÁ. Kroměřížské vystoupení bude tedy jejich druhý společný počin, ten loňský se v Žatci náramně povedl (psali jsme o něm zde). Veškeré informace o náročném projektu naleznete na webových stránkách.
Oběma aktérům jsem položil řadu otázek, jimiž jsem se snažil dostat se pod povrch, respektive za zeď…
Projekt The Wall jste realizoval již osmkrát. Které to provedení bylo z vašeho pohledu nejzdařilejší?
Při každé repríze se snažíme o vylepšení. Pracujeme na technologiích, ale hlavně na umocnění emotivního přenosu a zpřesnění emocí a myšlenek, které chceme předat publiku. Dalším důležitým aspektem je komunita lidí, kteří na The Wall pracují, a ta se tříbí víc než desetiletí… Teda, budu – li se z tohohle hlediska zamýšlet nad představením „The Wall“, bude asi obvykle nejlepší to poslední. Tedy prozatím to na žatecké Dočesné v září roku 2015. Emotivně ale asi na mě osobně nejvíc zapůsobila The Wall v roce 2005, a to opět v Žatci na Náměstí Svobody.
A proč právě The Wall? A proč vůbec Pink Floyd? To není zrovna nejsnadnější sousto…
Víte, Pink Floyd nebo konkrétně Roger Waters pro mě nejsou ikony v pravém slova smyslu hudební. Jejich šílená síla spočívá v deklamaci životního postoje, názoru na fungování světa. Ten se profiluje skrz texty, hudbu, aranžmá… Povšimněte si i grafické stránky tohohle fenoménu. Mám takový tušení, že třeba Leoš Mareš se až tak často nezamýšlí nad sdělením těchhle pánů. Je to daleko nad rámec toho, co jsme běžně zvyklí konzumovat, a zároveň přesně v té sféře, kde se pohybuju já.
A jaké je to tedy ono sdělení?
V té hudbě a textech je obsažená snaha dostat se pod povrch věcí, zjistit pravděpodobnější podstatu světa kolem nás, než je zvykem. A tahle serioznost je přítomná i ve všech průvodních aspektech. Všimněte si, že aranžmá hudby Pink Floyd ani Rogera Waterse nestojí nikdy na nějaké hráčské virtuozitě. Oni prostě pochopili, že nejpodstatnější je vytvoření a předání myšlenky, nálady. Tomu je podřízeno všechno. Serioznost najdeme i v promo oblasti. Ani Roger Waters, ani Pink Floyd na svých koncertech, pokud si vzpomínám, neměli žádnou předkapelu. Zodpovědnost vzhledem k divákovi totiž říká, že je to holý nesmysl. Přijde-li někdo na Pink Floyd, opravdu ho nezajímá někdo jiný. Instituce předkapel je velmi trapná a hloupá obecně. Pokud chci lidem představit někoho, jehož um nebo tvorba mě baví, vezmu si ho na koncert přeci jako hosta, ne? Takhle to děláme, byť v jiném měřítku, se skupinou Neřež.
Musíte být v kontaktu s managamentem Pink Floyd, nebo Rogera Waterse? Vím, že mezi nimi není zrovna moc ideální vztah…
V tomhle kontaktu jsem v minulosti byl a nebylo to pranic příjemného. To je život. Nerad bych to víc rozebíral.
Mají nad vámi umělecký či jiný dohled?
Mark Fenwick, manager Rogera Waterse pro tyhle záležitosti, si se mnou v minulosti trochu nepříjemně dopisoval, ale vše podstatné během komunikace, myslím, bylo vyřešeno a došlo, doufám, k pochopení.
Můžete nás seznámit s kapelou, účinkujícími?
Složení mojí milované kapely vyplývá z dlouhého procesu, kdy se bez přehánění oddělovalo zrno od plev. Jsem opravdu hrdý na současné složení kapely, protože v protikladu s dnešními zvyklostmi je po těch létech zrání složena z lidí smýšlejících v duchu proklamovaných myšlenek. Tito lidé jsou zároveň také skvělými interprety. Hlídám si to. Nedokážu si představit a nikdy bych se neúčastnil show tohoto typu, kde bych angažoval tupé „nájemné vrahy“. Tohle pro mě není hudba, nýbrž do značné míry náboženství, a radši bych si natřel zadek indulonou… Nejdůležitějšími jsou přeci jen Tomáš Kašpar – 1. bicí, klávesy, Michal Kašpar – elektrické a akustické kytary a Jan Kalous – elektrické a akustické kytary. Tihle chlapi jsou pro mě opravdu cenní a jsem rád, že jsme se poznali.
Hudba jako náboženství? Ve smyslu něčeho jako prostředku evangelizace? V zemi, která je tak zoufale ateistická? A nyní i xenofobní?
To si nerozumíme. Ta hudba pro mě až takovým náboženstvím není. Konec konců hraju s Marií Rottrovou pop, s Lubošem Andrštem moderní jazz, s Romanem Dragounem artrock, mám taky rád bluegrass, miluju Antonína Dvořáka… Podstatný důvod toho „náboženství“ tkví v textech Rogera Waterse. Cítím od patnácti let dodnes nutkavou potřebu šířit jeho světonázor mezi lidi. Jeho pohled na věci je tak podobný tomu mému. A forma, kterou on dokáže předávat svoje nejniternější obavy a strachy, je neuvěřitelná. Jeho otevřenost je pro mě poklad. Strašně mi pomáhá vědomí skutečnosti, že nejsem sám, kdo vidí věci tak, jak je vidím.
Speciálními hosty budou Jan Neckář a Zdeněk Kluka, bylo těžké je získat?
Jan Neckář v osmdesátých letech se svým bratrem nazpíval „Another Brick in the Wall part II“ v češtině. Nejen toto gesto, ale i jejich alba „Tomu, kdo nás má rád“, „Sluneční věk“, „Příběhy, balady a romance 1, 2 a 3“, a „Atlantida 99“ mě vedly k jednoznačnému názoru, že hlavní skladatel, aranžér a „bratr slavnějšího bratra“ uvažuje ve velmi podobném duchu jako Pink Floyd nebo Roger Waters. Honza Neckář navíc skvěle zpívá a vždycky jsem měl nevšední chvění z jeho projevu. Zdeněk Kluka – to je opravdový velikán českého artrocku. Slovy milovaných klasiků – můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ten člověk je obdivuhodný; a nedá se na tom nic změnit ani přibývajícími léty, ani ničím jiným. Vynaloženou lidskou energii nelze podceňovat, i když se o to hlupáci snaží. Oba tihle pánové okamžitě souhlasili bez otázky po výši honoráře a já jsem si myslel, že to tak bude. Je to jejich velikost, a tu jsem předpokládal.
Já s vámi souhlasím a oba jsou neoddiskutovatelné osobnosti. Když jste vzpomenul pinkfloydovského ducha některých nahrávek Neckářů, musíme se zmínit ještě o roli Jana Neckáře na prvním sólovém albu Oty Petřiny „Super-Robot“. Ta ostatně patří k mým nejoblíbenějším deskám vůbec. Nakousl jste otázku honoráře. Nebudu se ptát po výši. Zeptám se ale takto: Projekt The Wall je výdělečný?
Přesně. Myslím, že tandem Jan Neckář – Ota Petřina byl v osmdesátých letech velice plodný a že tvorba těchhle dvou byla opravdu nad poměry. Co se honorářů týká, snažím se, aby pokaždé byli všichni zůčastnění ohodnoceni alespoň o něco důstojněji, než posledně. Myslím, že se letošní The Wall v Kroměříži v tomhle smyslu konečně blížíme výši honorářů, které považuju za seriozní. Jinak prodělečná byla The Wall v O2 Areně, a to sice pro mě a pro mého parťáka – jakéhosi duchovního otce akce – Michala Skribuckého. Ostatní představení prodělečná nebyla.
Chystáte něco dalšího z díla Pink Floyd, potažmo Rogera Waterse?
V jednačtyřiceti letech konečně po všem podporování cizí muziky a doprovázení jiných s těžkostmi pracuju přerušovaně na svojí „sólové“ desce. Je to dneska z hlediska kšeftu holý nesmysl, ale chce to dvacet let ven a zřejmě to opravdu ven půjde. Myšlenkově vzato bude tahle deska relativně blízko Rogeru Watersovi. To proto, že jeho díla představuju českému publiku čtrnáct let nikoliv proto, jak se někteří pošetilí lidé domnívají, abych si „postavil pomník“, nýbrž proto, že jsem přesvědčen, že by tyto myšlenky, bez ohledu na jejich původ, mělo slyšet co nejvíc lidí. Považuju za svoji povinnost je šířit. Dokážu si ještě i v budoucnu představit realizaci „Radio K. A. O. S.“ nebo „Animals“, a to za podpory některých tvůrců těchto děl. Na závěr bych rád řekl, že jsem velmi nesmířený.
Promiňte – nesmířený s čím?
S chodem společnosti, se vztahy mezi lidmi, s kulturou, s obecně uznávanými prioritami života… S postupujícím věkem se to mění spíš jenom v tom smyslu, že nemám tolik energie. Vadí mi to pořád. A vzrůstají pochyby v otázce, co je projevem moudrosti, a co je vnitřní kapitulace. To, co se často navenek jeví jako to první, je často uvnitř to druhé…
Kateřina Ferlesová: Celé toto dílo nese odkaz, který chceme šířit…
Do projektu jste vstoupila v červnu 2015, máte za sebou žatecký koncert. Jaké to bylo?
Od června jsem se začala seznamovat s projektem a lidmi s ním spojenými. Samotný koncert 4.9. pro mě byl vrcholem a součtem dvouměsíčního úsilí. Vnímám tedy koncert subjektivně s ohledem na vše, co mu předcházelo – komunikace s muzikanty, zkoušky, starost, aby vše klapalo na místě, a když neklapalo, udržování co nejlepší nálady. A muzika samotná, jak její předepsaná podoba, tak prýštící energie ze společného sepětí tolika lidí, nejen muzikantů, ale i zvukařů, techniků, takzvaných „zedníků“ stavějících a bořících zeď z obrovských cihel. Těžko lze shrnout tolik tak intenzivních prožitků do pár vět. Je jednodušší vyjádřit to jedním slovem – úžasné.
Jak se vám vůbec poštěstilo s Filipem Benešovským začít spolupracovat?
Naše cesty se potkaly na Mezinárodním festivalu Kutná Hora 2015, kde 9.6. Filip uvedl „Dark Side of the Moon“ v chrámu sv. Barbory. Tento festival pomáhám organizovat, a tak jsem přišla s Filipem do kontaktu. O týden později mi Filip zavolal s nabídkou spolupráce na koncertu v Žatci. Jeho zápal pro věc mě vtáhl.
V projektu jste produkční, ale také hrajete klávesy. Která část práce je těžší? A která vás víc naplňuje?
Na klávesy hraji ve čtyřech skladbách. Je krásným muzikantským zážitkem hrát s tak výbornými hudebníky a zvukaři na velkém pódiu, prožívat ze samého středu s ostatními tak silnou energii; ačkoliv kvadrofonní zvuk byl pochopitelně větším zážitkem z publika. Nejen v průběhu koncertu jsem dohlížela na to, aby byl každý na svém místě a měl vše, co potřebuje (kostýmy, rekvizity, mikrofony, vodu, pevné nervy, dobrou náladu…). Dělám, co je třeba, aby se dílo podařilo. Nerozlišuji, co může být těžší. Tato práce, spolupráce na tomto projektu, mě velmi naplňuje. Samotný koncert v Žatci byl tak povzbuzující a povznášející zážitek, že jsem nepociťovala chlad, únavu, žízeň, nebo hlad. Čerpala jsem sílu přímo z tvůrčí atmosféry.
Vy jste také hráčkou a vyučujícím hry na darbuku, arabské perkuse. Jak jste se k tomu dostala?
Hrát na bicí, nebo perkuse, mě od konzervatoře lákalo. Studovala jsem hru na klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale tehdy jsem si netroufala začít bubnovat. Získala jsem africké djembe, dlouho zahálelo. Na darbuku jsem se začala učit v únoru 2011 v kurzu českobudějovického bubeníka Míry Čipery. Z jeho pražského kurzu vznikla skupina Haiya Tabla, která vystupuje a doprovází orientální tanečnice. Po jednom vystoupení mě sami oslovili zájemci o výuku hry na djembe. Po dospělých přišly děti, tak dělám skupinové kurzy. Teď mě nejvíce naplňuje hraní na djembe. Nabíjí mě spontánní improvizace, zvláště když se do hry spoluhráči položí stejně otevřeně a upřímně, prožitek je nadpozemský.
A zájem o hru na arabské či africké perkuse nepolevil ani v poslední době, tolik xenofobně vyostřené?
Vůbec ne. Moje „poslední doba“ nijak „xenofobně vyostřená“ není. A za nikoho jiného mluvit neumím.
Kromě hudby se věnujete též životnímu koučinku, mentoringu a „jiným vylomeninám“ (jak sama uvádíte). Co si pod tím máme představit?
Můžete si představit, co chcete :)) Tato moje „vizitka“ vyjadřuje můj vztah k životu – lásku a hravost, které vkládám do všeho, co dělám.
Jsou tyto zkušenosti k užitku právě v souvislosti s uchopením The Wall? A projevuje se to i opačně? Jako muzikoterapie? Máte s ní zkušenosti?
Zkušenosti jsou vždy k užitku, v jakékoliv souvislosti. Nemusí jít nutně o osobní zkušenosti – je fajn se poučit i z cizích chyb, nebo chybovat, aby se poučil někdo jiný. Říká se: „chybami se člověk učí“. Čím více tedy chybujeme, tím jsme moudřejší :)) The Wall mi jednoznačně poskytuje mnoho zkušeností i příležitostí k osobnímu růstu v nejširším smyslu. A to jako celek – tedy vše, na čem pracuji a jak. Celé toto dílo nese odkaz, který chceme šířit. Před necelým rokem mě zaujala Filipova slova „když jen několik lidí z mnohatisícového publika si díky našemu vystoupení něco uvědomí, znamená to, že naše úsilí má smysl“. Každý člověk, právě díky svým jedinečným životním zkušenostem, které nemůže mít s jiným člověkem do puntíku stejné, si může uvědomit něco jiného. A to je krása! Hudba Pink Floyd stále promlouvá… A muzikoterapie, tak to je zajímavé téma. Hudba jako taková je úžasný vyjadřovací prostředek, je to univerzální jazyk, dokonce i neslyšící mohou cítit její vibrace. Hudbu vnímají rostliny i zvířata… Jako skladatel s rozervanou duší si můžete například „ulevit“ hudbou, která jiné bude nabíjet, rozesmívat i rozplakávat. Vaše dílo žije vlastním životem. Stejně tak The Wall a její život v područí Filipa Benešovského…