Kolos otce a syna Skoliasů

Kolos otce a syna Skoliasů

zvuk
95
obal
100
hudba
95
97

Východoslovenský label Hevhetia vydal další z osobitých majstrštyků polské jazzové scény – album „Kolos“! Na něm se sešlo duo otec a syn: zpěvák a skladatel JORGOS SKOLIAS a bubeník ANTONIS SKOLIAS…

Jorgos Skolias, šestašedesátiletý vokalista řeckého původu (jeho rodiče byli řečtí uprchlíci), působí jako profesionál od roku 1982, kdy na sebe upozornil ve slavné jazz-rock-bluesové kapele Krzak. Vystřídal pak další proslulé soubory, včetně ethno-jazzových Osjan a experimentálního Young Power. Spolupracoval s výkvětem polského, potažmo evropského jazzu – s Tomaszem Stańko, Terje Rypdalem, Bronislavem Duźym, Tomaszem Szukalskim a Zbigniewem Namyslowskim. Ve svých vokálních kreacích čerpá nejen z jazzu a blues, ale také z rocku a etnické hudby od Afriky přes Středozemí až po Indii. Studoval starodávné hlasové techniky, takže dokáže zvládnout i paralelně trojhlasý harmonický zpěv! Jeho syn Antonis (nar.1988) se stává čím dál více vyhledávaným jazzovým bubeníkem a perkusistou, jenž navíc ovládá i elektroniku.

coverVíce než jedeačtyřicetiminutové album „Kolos“ obsahuje devět skladeb, jež zpracovávají témata řeckého básníka přelomu 19.a 20.století Konstantina Petrou Kavafise, a z části jde o písně, které si Jorgos pamatuje z dětství, kdy si je zpívali jeho rodiče ze stesku po vlasti. Jsou tedy zpívány v řečtině, což je v jazzu dost neobvyklý jazyk. O to více je nahrávka sugestivní, mnohdy s přídechem starověkého tajemna až šamanství. A hodně emotivní a také smutná. Marnou modlitbu námořníkovy matky za jeho návrat z moře střídá naléhavost tématu návratu na Ithaku. Přichází pak píseň o drtivé hořkosti žalu, zpívána a´capella, s využitím alikvótního zpěvu. Příběh konfrontace stáří a mládí spojuje vzrušující šamanství bicích s divokým popěvkem a nakonec vyvrcholí elektroakustickou změtí. Na píseň o žebrákovi (Leonardo) s vokálními alikvóty, bohatými perkusemi a elektronikou (…viděl někdo někdy Boha? Možná to byl Leonardo…“) navazuje milostně roztoužená, nalidovělá „Pískám“. Nechybějí ani sólové bicí – skladba „Jdou Němci“ je založena zčásti na pochodovém rytmu, takže evokují válečnou tragédii Řecka za 2.světové války (a možná má také souvislost se současným finančním tlakem Německa na kolébku evropské civilizace v ekonomické krizi). Následující „Bída“ je pak ještě drtivější, a to nejen svou tíživě zmatečnou experimentálností hudební, ale též verši v podobě nečekaně rozverného popěvku: „V mé duši duše Atén a srdce Pireus/chudoba krvácí z hluboké rány.“ A na závěr pak v kavárně rozjímá nad uplynulým životem starý člověk a nezbývá mu už nic jiného, než usnout a nechat se unášet hlasy vůkol; život byl stejně jen sen a mládí se již nevrátí. Rockový tah a elektronické finesy s hlasem činí z této skladby opravdové vyvrcholení neobyčejného alba…