Ergo – vyprázdněný jazz zítřka

Ergo – vyprázdněný jazz zítřka

zvuk
90
obal
80
hudba
50
73

Již třetím albem na americkém progresivním labelu Cuneiform Records se o slovo hlásí experimentální jazzové trio ERGO. Jmenuje se „As Subtle As Tomorrow“ a je inspirováno verši americké básnířky druhé poloviny 19.století Emily Dickinson.

Elektro-akustické trio (jak je označováno samotným labelem) založil v roce 2005 trombonista a skladatel Brett Stroka. Jeho pedagogem na Manhattan School Of Music byl třeba Steve Turre. Po absolvování studií v roce 1997 hrál pak s výtečnými muzikanty (např. Jason Moran, Eric Harland, trumpetista Avishai Cohen, Mary Halvorson) a etabloval se také jako vyhledávaný autor filmové hudby. Nejdříve sestavu jeho tria dotvářeli Carl Maguire a Damion Reid, v roce 2012 se Ergo ustálilo na trojlístku, jenž natočil novinku „As Subtle As Tomorrow“ – vedle lídra (trombon, computer) a autora veškerého repertoáru je to Sam Harris (piano, preparované piano, Fender), který studoval na stejné škole jako Stroka (u Jasona Morana a Johna Rileye), a bubeník Shawn Baltazor, výrazná tvář newyorské scény, spoluhráč Erica Reeda, Kermita Driscolla, Dercyho Jamese Arguea, Seamuse Blakea a Bena Mondera. Tato trojice společně hraje jazz ovlivněný Stockhausenem, Xenakisem, Terrym Rileyem, Pärtem i Cagem, ovšem v jejich hudbě lze vystopovat i vliv Aphexe Twina nebo třeba Sigur Rós! Toto vše jsem si přečetl v propagačním materiálu k albu, a byl jsem tak řádně natěšen! Ale ouha…

coverAno, ve všech sedmi kompozicích alba jsou ty vlivy a inspirace patrny. Ale v překvapivě vyprázdněné formě, bez špetky tvůrčí invence. Jednoduché motivy, ambientní opary, minimalistické figury, elektronické úpravy a zvuky, melodický hlas zastřeného trombonu a perlení piana zůstávají bez kompozičního, výrazového i dynamického vývoje, o proměnlivých, bohatých barvách či emocionalitě ani nemluvě. Piano se občas prohání nahoru a dolů a skrz ve střetu s futurologickým zvukem, což by mělo přinést vzájemné pnutí, ale nepřináší, a je to nakonec i docela otrava („A Warrant“); naštěstí tenhle kus není příliš dlouhý, takže se to dá vydržet. Ale když to trvá dokonce přes deset minut, jako je tomu v závěrečné skladbě „A Name“, je to až k nesnesení. Trombon si vede svou a stále dokola, piano jakbysmet, jen ty bicí se vyvíjejí tím, že přidávají na intenzitě. Ještě, že ambientní vlny jsou aspoň ponorné. Trochu zajímavě vyznívá většinou cele akustická kompozice „Yet But“, kde je užit i preparovaný klavír, a nejlépe dopadá „That Never Came“, kde je dokonce i náznak klavírního sóla. A jakou souvislost s básnickou inspirací může mít třeba zcela prázdná abstrakce skladby „As Subtle“, nebo – nedejbože!- „A Conviction“, to je mi absolutní záhadou. Zvláště, když v závěru posledně jmenované zazní slova samotných aktérů, jež svědčí o tom, že ten jazz neberou ani tak moc vážně. To samozřejmě nemusí být na škodu, ale v souvislosti s vážnou poezií Dickinsonové mi to připadá přinejmenším hloupé…

Ergo - That never came