Ve věku 83 let zemřel v sobotu 2.dubna saxofonista LEANDRO „GATO“ BARBIERI. Skonal v nemocnici v New Yorku na pneumonii, ve společnosti milované a milující druhé manželky Laury, s níž byl více než 20 let. V loňském roce Gato Barbieri získal Latin Grammy za celoživotní přínos jazzové hudbě. V Argentině narozený hudebník, jenž osobitým způsobem kombinoval jazz s latinskoamerickou hudbou a popem, natočil v letech 1967-1982, kdy byl ve studiích nejaktivnější, na 35 alb. Natáčel samozřejmě i poté; např.s albem „Que Pasa“ pronikl v roce 1997 dokonce na druhou příčku žebříčku Billboardu. Ještě jednu cenu Grammy (a zároveň nominaci na Oscara) Gato Barbieri obdržel – za nejlepší instrumentální hudbu k filmu „Poslední tango v Paříži“ (1973) režiséra Bernarda Bertolucciho a s Marlonem Brando a Marií Schneider v hlavních rolích. Původně měl napsat a nahrát soundtrack Astor Piazzolla, ale italský režisér se nakonec rozhodl pro smyslný tón Barbieriho saxofonu. „Bylo to jako manželství mezi filmem a hudbou,“ řekl jazzman v jednom z pozdějších rozhovorů. „Bernardo mi řekl: Já nechci příliš hollywoodskou hudbu, ale ani příliš evropskou, ta je zase moc intelektuální. Chci něco mezi…“
Gato Barbieri se narodil 28.listopadu 1932 v argentinském městě Rosario. Ve 12 letech slyšel be-bop Charlie Parkera a to mu změnilo život. Nejdříve se začal učit na klarinet, poté na altsaxofon. To již žil v Buenos Aires a v roce 1950 vyrazil do zdejších hudebních klubů, kde dostal onu přezdívku „El Gato“ (Kočka). To již přesedlal na tenora. Poté ho zasáhl new-jazz Johna Coltranea a free-jazz Alberta Aylera či Pharoaha Sanderse; v tomto období hrál s Donem Cherrym, Carlou Bley a jejím tehdejším manželem Michaelem Mantlerem. V roce 1969 došlo k dalšímu tvůrčímu obratu, tentokrát trvalému – k jihoamerickým rytmům, harmonii a melodickým motivům, díky nimž si vyvinul vlastní osobitý styl. Naplno to prokázal na živém albu „El Pampero“ z roku 1971. O rok později podepsal smlouvu s prestižním labelem Impuls, kde vydal také čtyři výtečné „Chapter“, vskutku reprezentativní ukázky moderního jazzu, vytvořeného na základech z brazilské, afrokubánské a argentinské hudby. Desky zde natáčel do roku 1982, kdy mu následný spor s gramofonovou společností umožnil výhradně „jen“ koncertovat; v letech 1988-1997 nevydal vůbec žádnou desku! V roce 1995 zemřela jeho první žena, původem Italka, s níž byl 35 let; dva měsíce nato prodělal operaci srdce a dostal trojitý bypass. Z depresí po smrti ženy se dostával prací na albu „Que Pasa“, jeho komerčně nejúspěšnějšího alba. Úzce také spolupracoval např.s kytaristou Carlosem Santanou. „Hudba mi vrátila život,“ prohlásil tehdy. Ještě na plných 20 let, zaplaťbůh!
Nekrolog ještě doplňuji touto informací, která leccos dokresluje: Barbieriho rodina žádá veřejnost a přátele, aby místo smutečních věnců a květin poskytly dary jedné neziskové organizaci, jež se stará o bezdomovce a pěstounskou mládež…
