Aki Rissanen vybrousil jazzový klenot Amorandom

Aki Rissanen vybrousil jazzový klenot Amorandom

zvuk
100
obal
90
hudba
100
97

V pořadí již šesté autorské album vydá 4.března finský pianista AKI RISSANEN, první na britském labelu Edition Records. Dostalo název „Amorandom“ a JazzPort může exkluzivně přinést recenzi už nyní!

Jazzoví příznivci u nás znají Rissanena především jako člena kvarteta trumpetisty Verneriho Pohjoly, který ostatně do stáje Edition Records přešel také a před rokem zde vydal výtečné album „Bullhorn“ (recenze zde).

Tato vycházející evropská hvězda jazzového piana, jak ho nazval americký DownBeat Magazine, je ročník 1980 a kromě plejády finských jazzmanů spolupracoval a nahrával třeba s Davem Liebmanem a Rickem Margitzou. První album pod svým jménem natočil v roce 2008 („La Lumiére Noire“ jen s klavírem). Novinku stvořil tentokrát v triu, ale opět je autorem veškeré hudby a desku také produkoval; ovšem všichni tři se rovnocenným dílem podíleli na aranžích. Spolu s pianistou Rissanenem je to kontrabasista Antti Lötjönen (roč.80) a bubeník Teppo Mäkynen (roč.74), oba např. z věhlasného souboru The Five Corners Quintet. Hudba na albu vychází z někdejšího Rissanenova soundtracku k jednomu experimentálnímu animovanému filmu a je výrazně ovlivněna nejen hutným jazzovým espritem a´la E.S.T., ale také minimalismem, klasickým impresionismem a severským lyrismem. Ovšem výsledný zvuk Rissanenova tria je naprosto jedinečný! A úchvatný…

Aki Rissanen 'Aleatoric' (Official Video) taken from Amorandom (Edition Records)

Padesátiminutové album obsahuje devět neobyčejně vystavěných kompozic. Všechny mocně pulsují, piano vykresluje výrazný motiv, který často rozfázuje do různě proměnlivých repetic, aniž by zbytečně exhiboval a narušoval tak vybroušený tvar. Přesto Rissanenovo rozvíjení témat pokaždé překvapí! Jen v jedné skladbě, a to v předposlední pětiminutovce „Bird Vision“, jeho hra evokuje někoho jiného, přičemž i toto je překvapivé, neotřelé a nesmírně osvěžující – kdo by se zlobil za Monka či Ellingtona, no ne? Co mne udivuje ale úplně nejvíc, je fakt, že Rissanen v podstatě nepotřebuje swingovat, aby to znělo jako jazz! A v tom je jeho hra jedinečná a invenčně nevyčerpatelná, vyhýbající se tak stereotypům a pouhému (řekněme) prstokladení. Potvrzuje to též v sólově klavírní miniatuře „Eye-opener“, vypjatě čerpající ze soudobé vážné hudby. Trio úžasným způsobem dokáže zahušťovat materii, pracovat s dynamikou, rytmickými i výrazovými změnami, docílit až fyzicky vnímaného pnutí uvnitř skladby a napětí vně, mezi hudebním tokem a posluchačem. A ten se ani na chvíli netopí, naopak; po každém tracku je osvěžen, očištěn a natěšen na další. Rytmika je kompaktní, někdy skoro jako stroj (např.v “Paysages pas sages“), přitom tvárná, proměnlivá, hutná („Aleatoric“) i kongeniálně citlivá („For Rainbows“). Jen občas se oddělí nějaké sólo, ale nikdy ne dlouhé, a už vůbec ne únavné – kontrabasista se blýskne v úvodní svižné skladbě „Pulsar“ a ve zpěvné baladě „Signettes“, bubeník vystřihne titěrné sólíčko v intelektuálně lyrické poctě „For Jimmy Giuffre“. Album vrcholí titulní kompozicí „Amorandom“, v níž se snoubí počáteční melancholie se stoupajícím vzrušením a minimalisticky vygradovanou vášní, kdy každý klavírní úhoz doslova vybuchuje; napadlo mne, že takhle by dělal jazz třeba Sergej Prokofjev…