Naima je slavná skladba Johna Coltranea, jež oslavuje jeho první ženu. A je to také španělské, respektive katalánské jazzové trio. NAIMA vznikla před 10 lety ve Valencii a tomuto alektro-akustickému klavírnímu triu vyšlo nyní první album na prestižním americkém labelu Cuneiform Records; dostalo jednoslabičný název „Bye“…
Toto album je ale již čtvrté v pořadí a takto v triu druhé. Naima nejprve jako kvartet (plus saxofonista Manolo Valls) vydala dvě španělskou kritikou ceněná alba „Uno“ a „Buscas“ a poté v roce 2012 spatřil světlo světa triový titul „Conspiracy“. Svou energií trio připomíná americké protějšky The Bad Plus, ale emočně je přece jenom někde jinde. Avšak i Naima (jako správné power-trio) významnou měrou pracuje s vlastními úpravami písní z rockové oblasti a skladeb vesměs nu-jazzového ražení – na předchozích albech šlo o Elliota Smithe, Depeche Mode, Pixies, The Smiths, Cinematic Orchestra, Jaga Jazzist a Christiana Scotta s jeho Stretch Music. Trojlístek výtečných instrumenatlistů, Enrique Ruiz (piano, syntezátor), Luis Terregrosa (bicí) a Rafael Ramos Sanía (kontrabas), na novince „Bye“ vsadil tentokrát na autorský repertoár (dvojice Ruiz/Terregrosa), doplněný jen o dvě coververze (Jaga Jazzist a Elliot Smith).
Již úvodní skladba „A Father´s Anthem“ vás posadí na zadek a nechá vás přišpendlené až do konce hrací doby, kdy zazní dokonce alternativní take, to jest druhá verze téhož. Obě jsou však náležitě nervní, s výraznými rytmickými i výrazovými proměnami, s naprosto úchvatnou dynamikou a gradující energií, vycházející z bicích a především kontrabasu hraného smyčcem; akustické piano přitom nijak nezaostává, testosteron z něj přímo stříká. Nutno dodat, že ta první verze je přece jenom hutnější.
A pak už se to valí a nic to nezastaví! V titulní kompozici trio na minimalistických základech vystaví stupňovitou pyramidu, v „Al Llegar Sabríamos Tanto Como Ella“ buduje mrazivé napětí, jež vybuchuje do požárů všech tří nástrojů, mezi nimiž panuje pnutí jako v atomovém jádru. Tady mají blíž spíše archetypu E.S.T., než jisté prvoplánovitosti The Bad Plus. Naopak drsná elektronika naočkuje „Future Imperfect“ jazz-rockovým soundem, kde se střetává akustické piano se syntezátorem, aby rozvíjely jeden jediný motiv, přičemž spodní proud zahušťují kontrabas smyčcovou dření a bicí rockovými údery. Z ambientního úvodu se v „Les Débris“ vyřine chytlavý klavírní motiv, posléze malebná melodie, v níž se ozývají bachovské variace; posluchač je svědkem neustálých dynamických i rytmických proměn, umocněných brilantními sóly piana a bicích, v závěru napjatým duetem kontrabasu a piana. Tato skladba má v závěru alba také alternativní verzi, více akusticky jazzovou. A dostáváme se k oněm dvěma coververzím, které osobně považuji za neobyčejně zdařilé. „Animal Chin“ napsal Lars Horntveth (Jaga Jazzist na albu „A Livingroom Hush“ z roku 2001) a trio zde zachovalo typický nu-jazzový rytmický proud; ten je zahuštěný posléze syntezátorem, nad nímž uhání virtuózní piano; dojde dokonce na rockově-hlukovou erupci, následný přesmyk do vesmírné psychedelie, poté zklidnění a zpět k nu-jazzu. Ke skladbě „Can´t Make a Sound“ musím předeslat, že jde původně o píseň Elliotta Smithe z jeho výborného alba „Figure 8“ z roku 2000. Tento nesmírně talentovaný americký písničkář trpěl depresemi, jež léčil (podobně jako jiní umělci) alkoholem a drogami. Zemřel ve věku 34 let na následky dvou bodných ran ve svém hrudníku a dodnes se nepodařilo prokázat, zda to byla či nebyla sebevražda. V té době pracoval na svém šestém albu, které pak vyšlo posmrtně („From a Basement On the Hill“ – 2004); také hudbou připomíná tvůrce podobného osudu, Nicka Drakea a Jeffa Buckleye. Trio Naima svým instrumentálním pojetím zachovala ono zoufalství, jež z originálu čiší, a umocnila jej navíc drsnou dávkou existenciální úzkosti. Vzteklé úhozy klavíru se střídají s melancholickou citací melodie, která je vždy pohlcena děsivou erupcí noise-rockového charakteru. Gradaci pak napomáhá dechberoucí sólo elektrifikovaného kontrabasu hraného smyčcem…
Nesmírně silná hudba!
