Francouzský avantgardní trumpetista a elektronik Serge Adam byl čtenářům JazzPortu představen vloni na jaře. S jedním ze svých trií, LES AMANTS DE JULIETTE, natočil již šesté album. Zove se „Les Amants de Juliette´s électrolysent“ a nyní jej vydal na své značce Quoi de neuf docteur…
Trio Les Amants de Juliette vzniklo již v roce 1994 a tvoří ho výteční francouzští instrumentalisté, pohybující se na poli free-jazzu, ethno-jazzu, volné improvizace a elektronické hudby – vedle Adama hráč na elektronické klávesy a preparované piano Benoit Delbecq a virtuóz na tabla, další perkuse a bicí nástroje Philippe Foch. Toto spojení umožňuje originální fúzi starobylé duchovní síly Indie, bohatosti indonéských melodií a složitých afrických polyrytmů s improvizovanými party a abstraktními zvukovými plochami; každý z aktérů hraje vlastní sólo v rámci kolektivní souhry. Mnohdy až do stavu transu. Proto není divu, že navzdory nepříliš rozměrné stopáži CD či LP (37:45) je album nesmírně výživné a hutně sevřené.
Album otevírá Adamova kompozice „Maps“, nejdelší ze šesti skladeb alba (7:56). Odstartují ji tabla, poté se přidá elektronická basová linka, též lupance a další zahušťovadla rytmického přediva; nad tím vším se klene zprvu lyrizující, posléze vypjatě odsekávaný part trubky. Postupně se vše čím dál více halí do psychedelického mračna. Společná improvizace pak výrazně sytí „Djengo“, kdy nad prolamovanými groovy a hravě hustými perkusemi kraluje davisovsky zabarvená trubka, doplněná svěžím sólem akustického piana. Formou společných kompozičních a improvizačních vkladů vytvořilo trio také skladbu „Ashan“, kterou obohatili o arabský kolorit a v závěru o citaci jakési arabské lidové melodie; proto Adamova trubka dosti evokuje Maaloufa. (Ashan je mimochodem lokalita v Íránu, ale také smyšlený fantasy svět.) Fochova kompozice „Naoto“ (japonské křestní jméno?) je notně prošpikována elektronikou, čímž ještě více vynikne dráždivý kontrast s akustickým zvukem perkusí, trubky a piana. Adam se tady hodně přibližuje free-jazzově eruptivní hře Dona Cherryho či Billa Dixona. Stejně omamný je pak zlom sice k lyričtější, ale přece jen emotivně naléhavé podobě tria, korunované ambientně barevným závěrem. Delbecqův autorský příspěvek „Family Tree“ staví na hypnotickém, značně elektrifikovaném zvuku s prvky ambientu i noise. Album vrcholí Adamovou skladbou „La disparition du sable“, nervně vzrušujícím amalgámem jazz-rocku, nu-jazzu a psychedelie, se sólem elektrického piana a davisovské trubky v průnicích do bopového rytmu.
Tak, a nezbývá už nic jiného, než si desku pustit znovu…
