Jak už bylo avizováno, ve dnech 27. a 28.listopadu se v pardubickém Divadle 29 uskutečnil další ročník mezinárodního festivalu volné improvizace HearMe!. Po Praze a Ostravě se dění přesunulo do města perníku, jež se tak stalo dějištěm tvůrčího rezidenčního pobytu jedenáctičlenné sestavy Pražského improvizačního orchestru, jenž navíc hostil zahraniční osobnosti improvisingové scény. Ti se představili nejen se svými vlastními projekty, ale též pak v obou finálových setech společně s hostitelským ansámblem.
Festival otevřelo premiétové vystoupení dua Antalová &Tarnovski. Michaela Antalová, nynější studentka improvizace a jazzu na Norwegian Academy Of Music v Oslu, nemá u nás mezi ženami-bubenicemi sobě rovnou; směle by mohla soupeřit s mužskými protějšky (omlouvám se za genderový stereotyp, ale u tohoto nástroje se dá pochopit), neboť jí nechybí ani eruptivní síla a energie, natož pak schopnost citlivě doprovázet a vytvářet husté rytmické i zvukové předivo. Takhle hrát na bicí jsem dlouho neslyšel! Ani pardubický Jára Tarnovski, tvůrce experimentální elektronické hudby, nevyužívá pravidelné beaty, vlastně ani ty zlomené ne. Jeho hudba má blíže amorfní elektroakustické hmotě, jen s občasnými noisovými či industriálními výhonky; což byla škoda, protože jeho hře chyběla struktura a vývoj. Všechno toto ale bohatě dotvářely bicí; chvílemi pak Antalová působila jako šamanka v extázi…
Další set patřil triu NOIZ, které tvoří německý hráč na analogový syntezátor a elektronik Thomas Lehn, italská houslistka Tiziana Bertoncini a trumpetista Petr Vrba, obsluhující taktéž ozvučené objekty. Těžko uchopitelná, až abstraktní neidiomatická improvizace tohoto tria, postrádající pevnou strukturu, měla občas hluchá místa (neboť bez nápadu, který by zvukovou materii jakkoli posunul dál nebo jinam). Ale v okamžicích až ambientního ztišení či naopak hlukového vzkypění byla jejich hudba úchvatná…
Pražský improvizační orchestr pak do svých řad začlenil Lehna a Bertoncini, aby se prezentoval v plné síle ve třech skladbách, vzešlých ad hoc. V řadách ansámblu jsou výrazné osobnosti free-improvisingu, včetně virtuóza na ozvučený pletací stroj Dopleta Ivana Palackého, houslistky Veroniky Hladké, Michala Zbořila (elektronika), saxofonistů Georgye Bagdasarova, Miroslava Tótha a Zdeňka Závodného; samozřejmě nechyběli zakladatelé tělesa Petr Vrba a fenomenální kontrabasista George Cremaschi. Free-jazzové výbuchy střídaly bublavé, rozteklé, chvějívé, šeptající, vykřikující, horečnaté, mazlivé, šumné, drhnoucí, dmoucí, sypké i chrčivé tóny, sem tam souzvuky, přerývané, drásavé i oparné elektronické šumy a dýmy, zvuky apokalypsy i dětské hravosti, opojení i fyzické sebedestrukce. Ivan Palacký dodal též jakýsi mystický rozměr, neboť zarecitoval nad svou Dopletou pozoruhodný text jako vystřižený z nějakého romaneta. V závěru došlo na majstrštyk hostujícího slovenského skladatele, performera a saxofonisty Mira Tótha – jím řízenou improvizaci. A povedla se náramně! Dirigentova gesta byla jasná, schopnost vytvořit přímo na místě jedinečnou a smysluplnou kompozici vskutku obdivuhodná. Všichni aktéři byli naladěni na stejnou vlnovou délku a mnohdy se zvuk jejich nástrojů slil do úžasně barevných ploch, nebo naopak až do brutálních ataků…
Druhý večer doslova odpálil Mats Gustafsson, zvukový experimentátor par excellence! Pokud si myslíte, že jste slyšeli hrát na saxofon už všechno možné i nemožné, a přitom jste neslyšeli tohoto jedenapadesátilého Švéda, pak raději začněte poslouchat Felixe Slováčka. Gustafsson zahrál tři volně improvizované skladby. V té první vedle barytonu představil také vzácně užívaný pístový dechový nástroj zvaný slajdxofon (fonetický přepis výrazu, kterým muzikant zodpověděl můj dotaz stran nástroje). Gustafsson hraje na nástroj nikoli jako člověk, ale jako živočich; free-jazzový saxofonista je proti němu s trochou nadsázky melodický lyrik. Jeho hudba se nedá popsat slovy, to musíte slyšet i vidět! Ale ve druhé skladbě, jež byla poctou jeho učiteli, přece jenom dokázal improvizovat klasicky; použil jasné hudební téma, jež rozvíjel a zpracovával sice hodně divoce, ale čitelně – dalo by se to charakterizovat jako free-jazz šmrncnutý punkem. Pětadvacetiminutový set byl tak neobyčejně výživný…
Stejně tak vystoupení vídeňského turntablisty Dietera Kovačiče, který si říká Dieb13 – se třemi gramofony, hromadou vinylů a rozměrným mixážním pultem vyprodukoval eklektickou směs ambientu s prvky noise, a to bez pravidelných beatů; rytmickou strukturu tvořily lupance, škrkance, šumy a praskot. A finále v podobě vzlínající zvukové vlny bylo mimořádně vydařené…
Festival HearMe! vyvrcholil závěrečným vystoupením Pražského improvizačního orchestru, tentokrát s Gustafssonem a Diebem13. Nyní jejich společná volná improvizace vedla v první skladbě k neobyčejně barevným, chvílemi až ambientním a zvukově lahodným plochám, z nichž ovšem vystřelovaly drtivé plameny živočišné energie. Druhý útvar byl naopak postaven z jednolité hlukové stěny značné síly. A opět přišla na řadu Tóthem řízená improvizace; role jakéhosi frontmana respektive sólisty se ujal Gustafsson. Opět se prokázala kongenialita všech zúčastěných muzikantů, kteří nesklouzli do prvoplánovosti či šokézním kouskům za každou cenu; vše bylo podřízeno celku – tvorbě hudební kompozice naprosto svobodnými a ničím neohraničenými prostředky…
Letos se opět prokázalo, že tahle hudba, pokud je tvořená srdcem i rozumem, nikoli pouze prsty a technickou dovedností, dokáže být strhujícím a obohacujícím uměleckým zážitkem!