Čtvrtý, závěrečný koncert HUDEBNÍHO FÓRA ve čtvrtek 12.listopadu byl ve znamení barev. Barvu měla v názvu i jedna z oněch posledních tří skladeb, jež zazněly na 11.ročníku tohoto festivalu zahraniční soudobé orchestrální hudby. Vytvářely i jistou ideovou klenbu; ona příslovečná červená nit se začala odvíjet ráno, čili zrozením dne, kdy člověk procitá, a dospěla až k poslednímu okamžiku člověka na rozhraní života a smrti. Smekám před dramaturgem Markem Hrubeckým! A smekám před Filharmonií Hradec Králové, tentokrát pod taktovkou hostujícího španělského (respektive katalánského) dirigenta José Miguela Rodilly!
Jako první zazněla kompozice s všenaznačujícím názvem „Morning in Long Island“ (Koncert č.1 pro velký orchestr s žesťovým triem), kterou v roce 2010 napsal francouzský skladatel Pascal Dusapin, letošní šedesátník patřící mezi nejvýznamnější žáky Boulezovy skladatelské školy. Při jedné své návštěvě Spojených států ho očarovalo zvuky a barvami neobyčejně bohaté ráno, které zpracoval do vskutku mistrovsky strukturované, třívěté svity, lépe řečeno symfonické básně. Autor vyčlenil žesťové trio mimo orchestr, v sále Filharmonie Hradec Králové hrál z levého balkónu v 1.podlaží. Jeho zvuk byl velmi robustní a sloužil jako kontrast k paletě orchestrálních barev všech odstínů i hustoty; trio tvořili trumpetista Martin Maroul, hornista Radek Hřiba a trombónista Vladimír Besuch a svůj part zahráli s vervou a s patřičnou intenzitou typicky syrových zvuků. Orchestr pak maloval moře, ale nikoliv jako kdysi Debussy; nanášel různé barevné skvrny a mnohdy jen cákance s proměnlivou razancí tahů jednotlivých sekcí. Bylo to úchvatné, strhující, v první větě (Interlude – „fragile“) dokonce až s ambientním oparem, ve druhé („simplement“) značně zhuštěně, v té poslední („swinging“) až jazzově bigbandové, s erupcí žesťů, polyrytmickým staccatem a extatickou kakofonií, jež braly dech. Vše umocňovala obrazová projekce; na plátně za orchestrem ubíhaly střídavě defilé siluet marakodrapů, kroužící hejna ptáků, vlny a hladina moře…
V každém ročníku Hudebního fóra nesměla dosud chybět reprezentativní ukázka z dílny některého z představitelů tzv. spektralismu, zatím poslední opravdu revoluční novoty v hudbě. Letos to byl Francouz Marc-André Dalbavie (roč.61) a jeho „Color“ (pro orchestr) z roku 2001; šlo vskutku o zvukově barevnou materií, v případě tohoto autora navíc tonálně harmonickou, rytmizovanou do pravidelného pulsu a s patrnými náznaky skutečné melodie, což jeho předchůdci v 70.a 80.letech zásadně odmítali. Proto byla tato skladba posluchačsky velmi vděčná, což se projevilo na závěrečné ovaci. Ačkoliv její závěr nepůsobí zrovna optimisticky – zvukově vypjatý, ba až extrémně brutální proud zrychlující se či zpomalující rytmické figury v celkově depresivní poslední části evokuje tragedii a následný šok z 11.září 2001. V průběhu celé skladby v pozadí na plátně střídavě kmitalo kyvadlo a měnily se barevné kompozice evokující tu Miróa, ve finále pak Goyu…
Po přestávce už byla na programu jedna jediná skladba, kterou ale letošní ročník Hudebního fóra opravdu vyvrcholil. Americký skladatel Christopher Rouse (roč.49), mimochodem žák Karla Husy, napsal svůj „Violoncellový koncert“ v roce 1992 pro sólistu Yo-Yo Mu. V Hradci Králové se náročného violoncellového partu ujal náš Michal Kaňka a podal srovnatelný výkon. V první větě („Combattimento. Svolazzante“) svádí strhující boj s orchestrem, opravdu brání život, vzdoruje, byť ve stínu smrti (skladba byla psána v době, kdy zemřel Cage, Schuman a Messiaen, tedy hudební velikáni, bez nichž by soudobá hudba vypadala jinak). Jeho sóla (jen za doprovodu drobných perkusí a téměř podprahového kontrabasového dronu) vyzněly emotivně, výbušně, někdy snad i se vztekem. Pokud ale hrál celý orchestr, sólista byl pohlcen; prostě jeho prohra byla od počátku nevyhnutelná, svému osudu uniknout nemohl. Ve druhé větě („Adagiati. Largo“) se hudba mění v pokornou, klidnou, niterným citem prosycenou výpověď člověka na prahu smrti, v onom krajním bodě, kdy již není živ, ale není ještě mrtev. Jde vlastně o jistý druh harmonie, jíž je Rouseho hudba náhle prostoupena do všech pórů; zaslechnete i citace z některých mistrovských děl světové hudby, z nichž barokní inspirace jsou nejčitelnější (např. basso continuo je více než patrné). Kaňka je v této části nejpřesvědčivější, tón jeho nástroje nejjistější a nejplnější. A nebojím se říci: nadpozemsky krásný!
Hudební fórum 2015 je v tuto chvíli minulostí. Ale jen fyzicky. V srdci, v duši, v paměti zůstane natrvalo…