Ethnojazzové šlápnutí do... totálně vedle
zvuk80%
obal70%
hudba50%
67%Overall Score

Polský pianista, skladatel a iniciátor mnohých projektů z oboru jazzu, ethna, neoklasiky a elektronické hudby KRZYSZTOF KOBYLIŃSKI vydal na slovenském labelu HevHetia nové album se svým Ethnojazz Orchestra: KK Pearls, Aukso & Moś, Soyka – Live“.

Krzysztofa Kobylińského předchází skutečně hvězdná pověst, neboť hrál a nahrával s takovými osobnostmi světového jazzu, jakými jsou např. Randy Brecker, Mike Stern, Joey Calderazzo, Miroslav Vitouš, Paolo Fresu, Trilok Gurtu, Richard Galliano, Bireli Lagrene či Branford Marsalis! Je také zakladatelem a ředitelem ethnojazzového festivalu PalmJaz v Gliwicích. O to více jsem byl zvědav na jeho ethnojazzovou tvář. Pod názvem KK Pearls se skrývá Kobylińského kvintet. Ten vedle lídra, pianisty a autora hudby tvoří zpěvačka a textařka Reut Rivka, která se narodila v Izraeli, ale studovala v Haagu a nyní působí i na polské scéně (také jako sopranistka, specializující se na barokní a soudobou hudbu), kytarista Dima Gorelik, Ukrajinec žijící střídavě v Izraeli a Polsku, baskytarista Edi Sanchez, Kostaričan působící na polské scéně (např.se zpěvákem Grzegorzem Karnasem), a bubeník Tom Dayan, pocházející z Izraele, ale od roku 2009 žijící v Berlíně, kde má svou vlastní formaci Mifras (před dvěma lety natočili oceňovaný albový debut „Set Sail“). Aukso je polský komorní orchestr z Katovic, který pod taktovkou Marka Mośe propaguje soudobé polské skladatele po celém světě, včetně premiér skladeb, psaných přímo pro tento ansámbl. Poslední z protagonistů, uvedených na obalu CD, je pop-jazzový zpěvák Stanislav Soyka, který pod jménem Sojka patřil v osmdesátých letech k polskému vývoznímu artiklu v oblasti jazzu…

coverJedenapadesátiminutové koncertní album přináší devět skladeb, z nichž pouze čtyři mohou uspokojit jazzového fajnšmekra. Pokud bych záběr rozšířil o popové posluchačstvo, dopadá album vlastně výtečně; jenže Kobyliński je přece slovutný jazzman, ten by neměl tak snadno rezignovat na větší náročnost! Pokud chtěl jazz přiblížit masovému publiku, mohl na to jít úplně jinak; nemusel se obklopovat takovým početným arzenálem výborných instrumentalistů, stačily by vlezlé melodie a sladký, kantilénový zpěv s lesem smyčců, jež mohl sestavit třeba i z průměrného lázeňského ansámblu. Takže ve své recenzi budu kritická hlediska přizpůsobovat nesporné kvalitě použité sestavy muzikantů, od nichž jsem (proč to nepřiznat) čekal úplně jiný šálek kávy!

Úvodní kompozici „Notre Damme“ si Kobyliński zahrál již v minulosti jen s akordeonistou Richardem Galliano a bylo to nesmírně půvabné, s oním neopakovatelným francouzským espritem, malinko ovíněným a vonícím klášterní zdí a dívčí kůží. V zajetí smyčců se však toto utopilo, navzdory francouzskému zpěvu sólistky; naštěstí tu zazní první z výborných kytarových sól. Skladba „Semiproduct“ má již hutnější, jazz-rockový zvuk, silné arabské vlivy, jež tomu dodávají pikantní šmrnc, zpěvačka se netopí v sirupu a vše korunuje kytara prosycená Středomořím. Ta zachraňuje aspoň trochu další track, „DTL“; jinak tu zpopovatělý ženský vokál obalují cukrkandlové smyčce. Opět přichází další vlna naděje v obrat k lepšímu, a to „New Way“ v podobě svižného fusion s výraznými vlivy minimalismu a s ústřední jazzovou plochou s kytarovým sólem. Zpěv i smyčce se zde vzepnou k plnokrevnému výrazu, třeba ostinata vespod jsou fakt hutná a chutná; zazní i nezanedbatelné bubenické sólo. Jenže poté nastoupí opět pomalá píseň, rádoby najazzlá balada, která s vámi nijak nepohne, spíše uspí – však se jmenuje „The Moon“. Ale pak si přece jen jazzový fanoušek přijde na své; „Return Of Lion“ je opravdová, nefalšovaná hardbopová jízda, byť s poněkud těžkým zadkem, ale přece jenom to šlape a vyřádí se tu v sóle baskytarista. Avšak následující „Once In Amerika“ až příliš neodbytně evokuje Morriconeho sladkobolnosti z jistých partií filmu „Tenkrát v Americe“. Záměr? To by bylo příliš hloupé. Nezachraňuje to ani feelingově sytý zpěv Soyky, jenž nestačí vyrovnat vokál Rivky, cukrovkářům již opravdu nebezpečný. Ještě jednou, a naposledy, stoupá Kobyliński a jeho společnost blíže jazzovému ráji ve skladbě „Dance Of Monsters“; vespod pořádné groovy, do nich se zařezávají smyčce a piano, zpěvaččin hlas je emočně vypjatější, lahůdkou je bezesporu Soykův scat, kytarista znovu excelentní. Závěr alba již patří jakési jazzové baladě, avšak unylejší než je slušné, s naprosto zbytečnými smyčci; jen Soykův vokální part snese přísnější měřítka, což ale neplatí pro klavírní sólo lídra, mimochodem jediné (!) na celém albu. Je příliš tuctové na takového mistra, sakra!

Škoda…přitom potenciál by tu nesporně byl, to musí slyšet každý jazzofil. Jenže sama podstata Kobylińského pojetí ethnojazzu je prostě nešťastná…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.