HF...Tak nám už pojedenácté do Hradce Králové vtrhla soudobá orchestrální hudba a domovská scéna královéhradecké Filharmonie se změnila v provokativní HUDEBNÍ FÓRUM!

Ano, zahajovací koncert v úterý 3.listopadu provokativní nesporně byl. Znovu ukázal, jak hudebně nejednoznačné skladby, navíc rozměrnější než schopnost běžného posluchače pozorně poslouchat déle než přelomových 20 minut (zhruba délka jedné strany elpíčka – náhoda?), o hloubce ponoru do hudebního dění na pódiu nemluvě, nejsou přijímány vlastně jako hudební dílo! Vždyť to nemělo melodii, šlo jen o jakýsi zvuk, slábnoucí či sílící, deset minut to bylo zajímavé, ale vlastně z toho nic nevylezlo, nic se tam nedělo, nuda, nuda, votrava – to byly reakce mnohých posluchačů, jež jsem vyslechl o přestávce po první kompozici, která na Hudebním fóru zazněla. Trochu to přičítám i faktu, že zahajovací koncert byl zařazen do jedné z abonentních řad Filharmonie Hradec Králové, byť zaměřené na hudbu 19.a 20.století; přesto (nebo právě proto?) mnohé reakce návštěvníků svědčila o tom, že jednoduše nevědí, co je čeká. Za mnou seděla skupina žen středního věku, které před začátkem koncertu byly evidentně napjaté a se slovy „Tak se necháme překvapit…“ očekávaly věci příští; o přestávce se na svá místa vrátily (na rozdíl od řady posluchačů, u nichž zmatení či dokonce odpor k čemukoliv novému zvítězily nad zvědavostí a touhou objevovat nové hudební obzory).

Přitom jediným klíčem k poslechu české premiéry čtyřicetiminutové skladby „Become Ocean“ (Stát se oceánem) amerického skladatele Johna Luthera Adamse (roč.53) bylo připustit si ten nezlomný (a již sto let prokázaný) fakt, že hudba není pouze snadno zapamatovatelná, tudíž líbivá melodie, nejlépe s refrénem, kterou si můžu zapískat hned po prvním poslechu. Pominu také fakt, že již tradičně připravil dramaturg Marek Hrubecký naprosto pregnantní a podrobný doprovodný text, dostupný nejen v podobě programové brožurky, ale též již delší dobu na internetových stránkách Filharmonie Hradec Králové. V čase internetu, kdy si člověk může vyhledat jakoukoliv informaci, je taková posluchačská nepřipravenost přinejmenším zarážející. Kompozice „Become Ocean“ vznikla v roce 2013, o rok později získala prestižní Pulitzerovu cenu a letos dokonce Grammy za nejlepší skladbu soudobé hudby. Vzhledem k tomu, že se v našich maličkých luzích a hájích velikášsky hovoří o komerčně povrchním charakteru amerických cen Grammy, je vítězství právě takového díla pro nás až zahanbující. „Jsem jeden z posledních romantiků,“ prohlásil autor, „ale můj romatismus je poučený o kvantové fyzice a vědě o ekologii.“ O čem jsou tedy poučeni ti posluchači, kteří v oné čtyřicetiminutové amorfní zvukové hmotě bez sjednocující melodie neslyšeli vzrušující dynamické proměny, přelévající se vlny bohatých orchestrálních barev, erupce emocí i ponory do hloubi duše, běsnění i klid, dechberoucí houstnutí hudební materie či naopak pozvolné, až fyzicky trojrozměrné rozpínání zvuku? Filharmonie Hradec Králové pod bezchybnou taktovkou hostujícího Radka Baboráka (ano, jde o onoho věhlasného hornistu!) podala vynikající výkon; tohle těleso soudobé hudbě prostě rozumí. Každá z nástrojových sekcí byla strůjcem neustálých proměn, a to i tehdy, pokud nehrála. Smyčce na sebe braly podobu vodní pěny i tíhy hlubin, dechy zněly neobyčejně subtilně; v jejich případě bych navíc použil neobvyklý muzikologický termín submisivně. Působily na mne jako z jiného světa, z jiné dimenze; natolik byl pro mne výkon především žesťů až omračující…

Po přestávce byla na programu dvě díla finské provenience. Skladatelka Kaija Saariho (roč.52) zkomponovala „Circle Map“ (Mapa kruhu) v roce 2012 a vloni tato skladba získala cenu British Composer Award. Po zásluze; otevírá fascinující hudební svět fúze soudobé vážné hudby s elektronikou a perskou poezií legendárního básníka Rumiho ze 13.století (mimochodem nejčtenějšího básníka ve Spojených státech v posledních letech!). Výraz circle map je zároveň vědeckým termínem, užívaným při matematické analýze rotujících systémů, a hudební struktura skladby právě z tohoto významu vychází. Navíc je hudební materie tektonicky neklidná, vrtkavá, emotivně nestálá, děs se střídá s okouzlením, obavy s nadějí, strach s odevzdáním; celkově je směs milostné a přírodní lyriky nesmírně třaskavá. Elektronicky modifikovaný hlas recitující ze záznamu Rumiho verše se zařezává do orchestrální změti a ještě více ho rozbíjí; stejně tak elektronické ruchy, které ale mají původ v živém, přirozeném zvuku orchestru. V okamžiku, kdy se robustní orchestrální úlomky spojí, vytane neobyčejně silný lidský cit…

Zahajovací koncert Hudebního fóra vyvrcholil skladbou „Helix“ (Spirála), již v roce 2005 napsal pro londýnský festival BBC Proms Esa-Pekka Salonen (nar.1958). Tento fascinující, dechberoucí devítiminutový hudební monolit musel smést všechny pochybnosti o srozumitelnosti a životní i umělecké energii soudobé hudby. Věřím, že se přece jenom naplnila skladatelova slova: „Mým cílem je skládat hudbu, kterou může pochopit a užívat si běžný návštěvník koncertů.“

A já jen dodám, že tato slova se mohla týkat i oněch dvou předchozích kompozic, kdyby…

Uvidíme, jak dopadnou další večery!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*