Pátý den (a poslední) festivalu JAZZ GOES TO TOWN bohužel proběhl beze mne a mého poznámkového bloku s propisovací tužkou. Musel jsem tu sobotu (17.října) odjet do Příbrami na sraz celého ročníku SPŠ hornické, jenž maturoval v roce 1980. Patřil jsem sice k onomu tvrdému jádru třídy geologů, které bylo po dvou letech značně zdecimováno, ale zůstalo nadále součástí, i když se k maturitě nedostalo. Vůbec jsme nezestárli, ženská část dokonce zkrásněla. Vývoj jsem ale zaznamenal v hudebním vkusu – více lidí poslouchá jazz…

Pověřil jsem tedy svou ženu Alici Hrbkovou, aby mi sdělila dojmy z hlavního večerního trojkoncertu v sále Filharmonie Hradec Králové. Než tedy přinesu její svědectví, musím se zmínit o OFF programu a odpoledním koncertu v Městské hudební síni. Tam vystoupili zpěvačka Ridina Ahmed a kontrabasista Petr Tichý v akustickém projektu „Kontrahlas“, to znamená hudba pro hlas a kontrabas. Kdo zná oba interprety, dokáže si představit ono jedinečné spojení fyzična a duchovna, umocněné prostředím bývalé kaple. Taková hudba se prostě nedá popsat, ta se musí cele prožívat, nejen poslouchat. V Café Náplavka se představili studenti VOŠ a Konzervatoře Jaroslava Ježka, sdružení do souboru Empyrean Sextet, jenž zahrál pouze autorské kompozice, navýsost moderní, rozmanité a eklektické. V Soukromém klubu č.p.4 se představila bratrská dvojice Karel a Dan Mužátkovi ze Žďáru nad Sázavou, nazývající se Little Men; v jejich podání zazněly spirituály, jazzové standardy i autorské skladby…

A již předám slovo mé ženě a jejím uším (a také očím):

První vystupující – VERTIGO: Začal dobře, ale nakonec to šlo do ztracena. Lidi zůstali po celou dobu dost chladní, rozpačití, nejsem sama, kdo měl pocit, že se vystoupení prostě nepovedlo. Marcel Bárta, Oskar Török a Vojtěch Procházka byli sice výborní sólisté, rytmice se také nedá nic vytknout, ale celkový zvuk byl takový rozháraný. Tentokrát mi vůbec neseděla Dorota Bárová, v Tara Fuki nebo v DoMa Ensemble mívá více šťávy…

Bigband BUCINATORES: Měla jsem pocit, že Jan Jirucha tak trochu posluchači opovrhuje. Dělal si z nás legraci, cítila jsem z toho až despekt, ale byl nesmírně vtipný. Ovšem kapela hrála jako o život, šlapalo jí to, nemělo to chybu. Ale ten host, performer Radomil Uhlíř, tak z toho jsem byla v šoku! A nejen já. Vlastně všichni v hledišti nějaký čas nevěděli, co se vlastně děje. Byl brunátný, zajíkal se, připadal mi jako na pokraji infarktu. Připomínal Jirouse tak po vypití lahve vodky. Pak jsem ale pochopila, že všechno to byl jasně cílený záměr; prostě všichni na tom pódiu parodovali to tzv.“velké umění“, nebrali se vážně, ani sebe, ani nás, posluchače, ani samotnou hudbu. A mohli si to dovolit, protože jim to hrálo náramně! Ta sranda a sebeznevažování a všechny útoky na nás, posluchače, jim nemohly nijak ublížit, protože jejich hudba byla jedna velká paráda!

Hlavní hvězda večera – MICHEL AUMONT et LE GRANDE ORCHESTRE ARMORIGÉNE: Ta třičtvrtěhodinová přestávka byla poněkud dlouhá, škoda, že nikdo třeba nehrál ve foyer, jako tomu bývalo v Aldisu. Ale to čekání bylo odměněno! Vystoupení bylo pastvou i pro oči, bylo dost scénické a vůbec propracované po všech stránkách. Zprvu působilo poněkud ponuře, stísněně, ale postupem času se projasňovalo a ona výrazná mystičnost působila přirozeně, opravdu neprvoplánově, organicky se pojila s hudbou. Ta v sobě měla samozřejmě výrazné bretaňské a keltské prvky, byla barevně i výrazově bohatá, přímo kypěla! Niněry totiž nezněly středověce, ale moderně, přičemž zachovávaly onu typickou hutnost zvuku. V té hudbě jsem cítila prolínání časů minulých s časem přítomným i budoucím a s časem, který nikdy nebyl a nikdy nenastane. O tom byla podle mne ona svita „Rapsodie Barbare“ Po zásluze sklidili bouřlivé ovace a v přídavku pak vtipně zahráli na miniaturní kopie svých nástrojů…

A co napsat na závěr? 21.ročník festivalu Jazz Goes To Town byl sice prvním ročníkem pro nové organizátory, ale sdružení Kontrapunkt prokázalo životaschopný potenciál tohoto festivalu, protože se nijak (navzdory časté skepsi „pamětníků“) nezpronevěřilo myšlence jazzu jako komunikačního prostředku. A nejen mezi lidmi, ale také mezi lidmi a jejich městem. V tomto směru se dostalo dokonce o krok dál. Ano, zněl poněkud jiný jazz, ale vím o mladých lidech, kteří se letos díky prvním festivalovým zkušenostem začali zajímat o tuhle nerentabilní hudbu! A mnohdy s neobvyklým nadšením…A to není málo!

A s těmito slovy souhlasí i moje žena…

A ještě bych rád poděkoval jmenovitě těmto lidem z organizátorského týmu, s nimi jsem se se nejvíce střetával při své práci a byli mi vždy nápomocni: dramaturgovi Zdeňkovi Závodnému, výkonné produkční Barboře Holanové a fotografům Janu Slavíčkovi a Zuzaně Průchové.

(autor fotoreportu: Jan Slavíček)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*