Druhý den (14.října) jazz vešel do města Hradce Králové opět s vervou! Vedle hlavního dvojkoncertu, tentokrát ve Studiu Divadla Drak, probíhala na různých místech opět vystoupení v rámci OFF programu. V Restaurantu Černý kůň se představil sice královéhradecký, ale původem americký zpěvák, skladatel a kytarista Mike Cole; nikoli však s formací Jazz Police, jak bývá časté, ale s vlastním triem Core band. Ve více písničkářské poloze Colea doprovázeli Vladimír Šrámek (kytara, zpěv) a Tomáš Votava (cajon, perkuse, zpěv). V klubu Satchmo koncertoval Lukáš Bořek & Company, složený výhradně z nedávných absolventů nebo nynějších studentů pražské Konzervatoře či VOŠ Jaroslava Ježka. Osmičlenný ansámbl se čtyřnásobnými dechy vznikl původně pro absolventský koncert nadějného saxofonisty a skladatele Lukáše Bořka, ale ona nakažlivá směs smooth-jazzu, fusion a funky se ukázala být životaschopná. Bylo to více než patrné i v Hradci Králové. V Hostinci U Kohouta vypálila na posluchače svůj osobitý dřez-jazz Prádelna, což je víceméně undergroundová formace z Královéhradecka; s nadšením o těchto mladících píšu v souvislosti s jejich letním vystoupením v ulicích Hradce Králové a jsem rád, že moje slova potvrdili…

Hlavní festivalový dvojkoncert ve Studiu Divadla Drak zahájil česko-polský kvintet INNER SPACES, který vede trumpetistka a skladatelka Štěpánka Balcarová; jejich zatím poslední album „Light Years“ se v roce 2012 stalo Jazzovým albem roku (a recenzi na něj najdete i na našich stránkách). Soubor na rozdíl od studivého soundu zněl na festivalovém pódiu podstatně jinak – skladby nejsou hrány až do niterných kompozičních zákrut, ale Balcarová, saxofonista Luboš Soukup a pianista Vít Křišťan se pouštějí do poměrně dobrodružných sólových chorusů a polská rytmika ve složení Max Mucha (kontrabas) a Grzegorz Maslowski (bicí) je vyloženě výbušným motorem. Basista mne vůbec zaujal; on skutečně hraje nejen kreativně a rytmicky zahuštěně, ale doslova fyzicky živočišně! Balcarová byla hodně dobrá jako hráčka obvzlášť na křídlovku, to jsem si opravdu pochutnal. A jako skladatelka začíná být nepřekonatelná; mimochodem hned jako antré zazněla její novinka „Pokoj na 6.patře“, již napsala pod dojmem loňského festivalového pobytu, kdy byla ubytována v hotelu Alessandria. Největší podíl na sólech měl tentokrát Soukup, který střídal klarinet s tenorsaxofonem; obvzláště saxofonové party v „Christmas Fairy Tale“ a jeho skladbě „Far Away“ mne zvedaly ze sedadla. Inner Spaces místy zněl hard-bopově a třeba v „Dancing Monk“ věrně evokoval kvintet Milese Davise z první poloviny 60.let. Řeklo by se nic nového, ale naživo tenhle jazz prostě musí fungovat. Pokud je samozřejmě dobře zahraný, a to v tomto případě byl. Vít Křišťan zprvu více doprovázel, ale pak jeho elektrické piano několikrát zaperlilo v úžasně vystavěných sólech, zvláště pak v závěru koncertu, kdy osaměl v nádherné melodické erupci. Takové sólo se vyloupne jen díky zvláštní komunikační konstelaci na pódiu a mezi muzikanty a posluchači…

Druhá kapela, která po přestávce nastoupila, to bylo zcela jiné kafe. To byla spíše pořádně ostrá kořalka! Mezinárodní trio HANG EM HIGH vede sice neuvěřitelně virtuózní švýcarský barytonsaxofonista (bohužel jeho kontrabasový klarinet zůstal doma) Lucien Dubuis, ale jeho hudba je navýsost živelná, energická a bezprostřední, že vás navzdory občasným nepřesnostem a rytmickým úletům jednoduše nejdříve vcucne, pak vyplivne a následně bez milosti smete! Polský Bond drtil až hardcoreový rytmus převážně na svou originální dvoustrunnou bezpražcovou baskytaru (po hmatníku se proháněl ještě k tomu bottleneckem!), rakouský bubeník Alfred Vogel (ten byl jediný vlasatý, zato zappovsky bohatě) si navíc moc rád hrál s nejrůznějšími drobnými perkusemi a předměty, kterými doplňoval bicí soupravu a často je nechával znít společně. Úžasně kreativním způsobem tak zahušťoval značně rozvolněnou hudební materii tria, jež by se dala charakterizovat jako free-punk-core-jazz (oni sami to nazývají termínem power-jazz). V pomalejších výronech, možná dokonce i jakýchsi baladách, přiblížil se zvuk sólového barytonsaxofonu onomu signifikantně vřelému, cool-jazzovému a´la Gerry Mulligan. Bylo moc dobře, že trio nestavělo pouze na nářezu, byť byl strhující a posluchačsky atraktivní; a už vůbec nesklouzli do jisté prvoplánovosti houfu free-improvisingových trií. Neboť i ty sebedivočejší fláky Hang Em High jsou postaveny na kompozičních základech… A to je na nich nejobdivuhodnější!

JAZZ GOES TO TOWN I. ANEB AFRIKA SI OPĚT PODALA RUKU S ORNETTEM COLEMANEM

JAZZ GOES TO TOWN II. ANEB RŮZNÉ NÁŘEZY, JEDEN DRAK

JAZZ GOES TO TOWN III. ANEB INTELEKTUÁLNÍ FREE-JAZZ VERSUS HITCHCOCK-JAZZ

JAZZ GOES TO TOWN IV. ANEB JAZZ V ULICI, KAPLI I FILHARMONII

Autoři fotoreportu: Jan Slavíček (Inner Spaces, Hang Em High), Zuzana Průchová (OFF program)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..