Hned prvý den 21.ročníku festivalu JAZZ GOES TO TOWN potvrdil slova pořadatelů, že jazz rozpumpuje srdce města Hradce Králové novou krví. Když jsem měl namířeno v úterý 13.října na hlavní festivalový koncert do Studia Beseda (což je jinak komorní scéna Klicperova divadla), v Café Na kole koncertoval před plným auditoriem královéhradecký trumpetista Imrich Dioszegi, bývalý člen experimentálních souborů Aquamarine Coffee, Etienne a Jazzenec. Jeho nynější projekt, příznačně nazvaný „Instant Blue Notes“, je one-man, kdy k nasamplované rytmice improvizuje živě ve stylu cool-jazzu. V klubu Satchmo se chystala ke svému vystoupení pražská zpěvačka Petra Vlková, jež na festival zavítala s osvědčeným projektem „Beatles In Jazz“, aby se svou doprovodnou skupinou dokázala vlastními jazzovými úpravami písní legendárních Brouků své tvrzení: „Hudba je cestou mojí duše.“

A když jsem se vracel pozdě večer ze Studia Beseda, míjel jsem rozparáděné posluchače, kterým se říká dříve narozené, jak v Restaurantu Černý kůň křepčí při swingových a klasických jazzových standardech v podání domácích RH Faktor, což je (dle jejich vlastních slov) neformální hudební těleso ponořené do kapaliny zvané enthusiasmus. Všechny tři koncerty byly součástí festivalové novinky – tzv. OFF programu, který je cílen na mladé či začínající (povětšinou amatérské) kapely, s obvzláštním přihlédnutím k těm regionálním…

Hlavní festivalový dvojkoncert přivedl večer na pódium Studia Beseda nejprve mezinárodní trio AFRICAN PROJECTS, které tvoří Jan Galega Brönnimann (Švýcar, ale narozen v Kamerunu), hrající na basklarinet a sopránsaxofon, Moussa Cissokho (griot ze Senegalu, ale žijící v Rakousku), fenomenální hráč na koru (čtyřiadvacetistrunnou africkou harfu), a izraelský perkusionista Omri Hason, specialista na orientální nástroje (např.darbuka, rámové bubny, hang, zarb apod.), žijící ve Švýcarsku. Africký vlak s nákladem evropského improvisingu nás všechny vzal na dobrodružný a pořádně horký výlet do džungle i pouště, do Alp a na pastviny; ačkoliv toho večera to byl již sedmnáctý koncert během 16 dnů v České republice! Brönnimann válel především na basklarinet (kontrabasový klarinet bohužel nechal doma), Cissokho nejen doprovázel, ale vystřihl i strhující sóla na svou koru, a samozřejmě zpíval typickým výše položeným hlasem, Hason uváděl naplněný sál v úžas rytmickou hrou a především melodickými vyhrávkami v případě použití bubnu hang (i když to není ani tak perkusivní nástroj, jako právě samozvučný). Trio dokázalo časté repetetivní plochy gradovat či jinak dynamicky i výrazově proměňovat, samozřejmě nejvíce sólových partů obstaral Brönnimann s basklarinetem, ve dvou případech pak se sopránkou. Cissokho se navíc postupem času rozehrál až k sólům hendrixovské síly. Některé skladby byly čistě instrumentální a v nich se trio přiblížilo nejvíce jazzu, navíc zhusta progresivního. Ze zpívaných písní, nejčastěji baladických, z tónů kory jasně vytanuly kořeny pozdějšího amerického blues. Afričan ale dokázal vystřihnout i emotivní rap! V závěru zapojil do vokálního partu také obecenstvo, jež doslova řičelo blahem… African Projects byl po zásluze odměněn ovacemi ve stoje (jak ostatně dokládá fotoreport).

Náš POINTS SEPTET, který nastupoval poté, měl tím pádem dost těžkou úlohu. A tak nebylo divu, že během prvních tří kompozic lídra Luboše Soukupa se sál téměř z poloviny vyprázdnil. Ale ti, co vydrželi např. zběsilou poctu free-jazzovému pionýrovi Ornettu Colemanovi a hodně energicky (a energeticky) rozvolněná (a uvolněná) sóla Petra Kalfuse na sopránsax, Jana Jiruchy na trombón či Jaromíra Honzáka na kontrabas v oněch jinak rozdrobených zvukových tocích, rozhodně nelitovali. Postupně se přidávali s excelentními sóly především bubeník Dano Šoltis (který nahradil Tomáše Hobzeka), jehož hra oplývala fantazií a skoro jadernou výbušností, a basklarinetista Marcel Bárta. Výhradní autor repertoáru souboru Luboš Soukup, který střídal klarinet s tenorem, a trumpetista Oskar Török příliš nesólovali, ale doplňovali barevnou paletu hudební materie; z oněch cákanců, stříkanců, slin a bublin se stále více a více vylupovaly třeba ellingtonovské a mingusovské barvy, neworleánská pouliční dechovka, folklórní prvky i jímavě lyrické kolorování („Gruzie“), dokonce nádech středověkého duchovna v nádherné kompozici „Chorál“. Tu Soukup uvedl slovy: „Já vím, že hrajeme zběsilý věci, ale jdeme s dobou. Taková je přece doba. Tak tohle je na uklidnění.“ Úžasný souzvuk skutečně vycházel z rané polyfonie a Honzák ho vyšperkoval úchvatným sólem se smyčcem. Nakonec došlo i na přídavek; „Zahrajeme vám tu nejkrásnější skladbu, co umíme,“ řekl Soukup. A poté dechové kvinteto předneslo bezmála popově melodické „Léto 1985“. Bylo nám všem nádherně teplo…

Autor fotoreportu (African Projects, Points Septet): Jan Slavíček

(Imrich Diozsegi, Petra Vlková, RH Faktor): Zuzana Průchová

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*