Když se flamenco pojí s jazzem a klasikou (a naživo!)
zvuk90%
obal70%
dramaturgie100%
hudební úroveň95%
89%Overall Score

Projekt pod názvem Jazzpaña, jenž spojuje flamenco, jazz a klasickou hudbu, vznikl díky německému vydavatelství Act Music již v roce 1992, kdy vyšlo album pod pořadovým číslem 1. V péči věhlasného producenta Arifa Mardina (bohužel před 9 lety zesnulého), dvanáctinásobného držitele cen Grammy (Aretha Franklin, Whitney Houston, Norah Jones…), vznikla poté i „Jazzpaña 2“ (2000). V jednom studiu se tak sešli WDR Big Band, Vince Mendoza, Michael Brecker, Al DiMeola, Peter Erskine, Renaud Garcia-Fons, Gerardo Núñez a Chano Domínguez. Dva posledně jmenovaní letos vydali další album tohoto projektu, tentokrát živě, a to z koncertů v Berlin Philharmonie Hammermusiksaal a na WDR3 Jazzfest v Dortmundu. Album „Jazzpaña Live“ zaštiťuje jako hlavní aktér Gerardo Núñez a kromě již zmíněného Domíngueze se na nahrávce podílejí nová hvězdná jména jazzového a flamencového světa.

Třiašedesátiminutový koncertní záznam je dramaturgicky znamenitě sestaven; album obsahující sedm tracků postupně graduje, nabývá na hudební intenzitě, a to tím, jak se zapojují postupně všichni aktéři – španělský flamencový kytarista Gerardo Núñez, švédský jazzový kytarista Ulf Wakenius, španělský pianista Chano Domínguez, německý jazzový saxofonista Christof Lauer, španělský virtuóz na perkuse El Cepillo a jazzové Ramón Valle Trio kubánského pianisty (avšak od roku 1998 žijícího v Nizozemí).

Jazzpana-Live_teaser_550xAlbum otevírá Núñezova kompozice „Calima“ s úchvatnou flamencovou kytarou autora. Na téměř dvanáctiminutové ploše je dostatečný prostor i pro Wakeniusovu kytaru s úžasnými vyhrávkami, posléze se připojí i perkuse. Hudební tok se zhušťuje, zrychluje, nabývá na intenzitě; uslyšíme i erupci bolera a díky sólu Wakeniuse také parádní gypsy-swingovou jízdu. Nic tu není samoúčelné, žádná kytarová onanie, drží to pohromadě i kompozičně. Z jiného soudku pak doslova vyperlí sólový Domínguezův klavír v bezmála devítiminutovém, spíše klasickém autorském kusu „Alma De Mujer“ se vznosnou, klenutou lyrickou melodií, mnohdy evokující třeba Mozarta. V následující poctě Chicku Coreovi pod všeříkajícím názvem „Para Chick“ se k Domínguezovi přidává druhý klavírista, Ramón Valle, aby společně vykreslili ono španělské srdce různými barvami, včetné blue(s). Valle již se svým triem exceluje v kubánském hitu „Siboney“, který napsal legendární skladatel první poloviny 20.století Ernesto Lecuona. Má to šťávu, tah, včetně hutných sól kontrabasisty Omara Rodrigueze Calvo a bubeníka Libera Torriente. V následující coververzi „Blues For Pablo“ Gila Evanse dokáže Christof Lauer zahrát na tenorsaxofon mnohotvárný sólový chórus, srovnatelný s oním omamným odérem trubky Milese Davise v originále. A pak už stoupáme až na samotný vrchol! Tradiční lidová píseň z Andalusie „El Vito“ v Núñezově aranžmá (a v úctyhodné stopáži 12:17) vybrušují již všichni aktéři pospolu do podoby skutečné flamencové perly. Zní tu Lauerova sopránka, která v sóle vystřelí až do nebe, v soustavně gradované materii je citován i motiv z Coreovy „Spain“, funguje tu jiskřivá interakce mezi všemi zúčastněnými na pódiu. Závěrečný dialog obou kytar spěje pak až k vyvrcholení. Což se týká i závěrečného tracku, opětného (a ještě rozměrnějšího) provedení úvodní skladby „Calima“ (tentokrát z Dortmundu); zde hrají také všichni protagonisté – Lauer se s tenorem vydává na pouť k výrazovému bohatství, střídají se vypjaté pasáže s lyrickými, včetně zpěněné jízdy jazzového klavírního tria a flamencových soubojů či objetí kytar…Jednoduše hudební orgasmus ve finále alba!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*