Tulák zdatným plavcem v jazzových vodách
zvuk90%
obal90%
hudba100%
93%Overall Score

Na britském labelu Edition Records vyšlo v létě album znovuzrozeného belgického kvarteta (původem) finského pianisty Alexi Tuomarily; pod novým názvem DRIFTER čtveřice natočila CD i LP „FLOW“.

Původně Alexi Tuomarila Quartet slavil na počátku tisíciletí velké úspěchy nejen po Evropě, ale též v Austrálii. Debutové album „Voice Of Pohjola“, vydané roku 1999 na bruselském labelu Igloo, kvartetu otevřelo studia Warner Brothers. Zde stačil natočit dvě alba, než nový majitel O2 rozhodl skoncovat s jazzem a klasickou vážnou hudbou. Po deseti letech (2013) Tuomarila se dvěma bývalými spoluhráči natočil triovou desku „Seven Hills“, a to již na Edition Records. Posléze se k nim přidal staronový saxofonista a Drifter (Tulák) byl na světě a s ním toto nové album – „Flow“. A skutečně jde o (prů)tok velmi svěžího a v mnohém osobitého až novátorského jazzu kvartetního charakteru!

coverDrifter tvoří vedle již zmíněného Alexi Tuomarily (který je také ze čtveřice nejstarší – ročník 72), jehož obdivuje třeba Brad Mehldau, znamenitý belgický tenorsaxofonista Nicolas Kummert (ten je zase nejmladší – roč.79), který se s lídrem podílí zhruba rovnoměrně na repertoáru kvarteta, a taktéž belgická rytmika: Axel Gilain (kontrabas) a Teun Verbruggen (bicí). Album „Flow“ je sestaveno gradující formou z devíti skladeb, jež mají přijatelnou stopáž, nerozmělňující již řečené. Úvodní „Crow Hill“ je sycena pop-jazzovou melodikou na groovově hutném spodku s razantními sóly piana a saxu. „The Elegist“ uvozuje klavírní antré romanticky-klasického střihu, které se dramaticky přeleje do sytých fusion sazeb. Překvapivě drsné kontrabasové riffy odstartují baladu „Lighthouse“, jež působí nejen lyricky, ale tak nějak i nadýchaně, lehounce, perlivě. A dokonce se tam zpívá, a to všeříkající slogan „…looking for lighthouse“. Z kontrabasového ostinata se odpíchne dobrodružně houstnoucí a gradovaná kompozice „Harmattan“, v níž se klavírní sólo rozvolňuje do škutečně širokého řečiště a tenor poprvé okusí vypjatější polohu. V „Nothing Ever Lasts“ se zpívá již více, výrazně melodický motiv nese až pop-rockovou hitovost; blýskne se zde také kontrabasista v nádherně klenutém, jímavém sóle. Úvod následujícího tracku „Breathing Out My Soul“ evokuje něco jako šamanský rituál, i s extatickým zpěvem; poté strukturu určují zappovsky hutné sazby všech nástrojů, jež vyústí v rozvolněný rytmus okořeněný gospelem (zpívána pouze čtyři slova z titulu skladby), který postupně získává až rockový tah. Jedinou autorskou výjimkou je Gilainova kompozice „Touei“ – po tklivém motivu přijde na řadu nu-jazzový rytmus a téměř free-jazzové sólo saxu, vše nečekaně korunováno kontrabasovým lyričtěním. Na albu nechybí ani cover-verze rockového hitu! Stingovu pecku z časů Police „King Of Pain“ hraje Drifter se stejným tahem, melodičností i náladou; nechybí tomu ani napětí, byť se do nějakých výletů mimo rámec originálu vůbec nepouští. Závěrečnou skladbou „Vagabond“ album vskutku vrcholí v plné parádě! Nu-jazzový spodek, rockově nadupaný tah, neobyčejně husté klavírní sólo (podle mého názoru vůbec nejlepší z celé desky) a vzrušující chorus tenora, to vše vás nenechá na pochybách, že jde o jedno z nejlepších letošních počinů na poli evropského jazzu…

Related Posts

2 komentáře

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*