Dalším ze skladatelů, jemuž Hudební informační středisko v Praze vydalo reprezentativní profilové CD v rámci Composer Portraits, je HANUŠ BARTOŇ. Vedle komponování je též výtečným klavíristou.
Narodil se v roce 1960, studoval na Pražské konzervatoři skladbu (Ilja Hurník) a klavír (Emil Leichner). Ve studiích dále pokračoval na pražské AMU (1981-86) u Jiřího Pauera (skladba) a Jana Panenky (klavír), poté i na HAMU u Svatopluka Havelky. Sám se zde pak stává od roku 2010 vedoucím katedry skladby. Jeho ženou je klavíristka Jana Macharáčková, s níž vytvořil Dusíkovo klavírní duo, které interpretuje především hudbu starých českých mistrů, především pak Jana Ladislava Dusíka. Bartoň se jako skladatel také poněkud liší od svých generačních souputniků – jeho kompoziční metoda totiž vychází z pozdního romantismu počátku 20.století a má zřetelně syntetizující charakter. Ačkoli jeho hudba je výsostně tonální, patří k soudobé hudbě stejně jako radikální avantgardisté – stejně jako oni totiž organicky propojuje žánrově i materiálově značně vzdálené prvky a nebojí se inspirace třeba v jazzu či lidové hudbě východní a jížní Evropy. Jen té kolážovitosti, tónové surovosti a aleatoriky je tam pomálu. Proto je vyhledávaným autorem scénické hudby pro divadlo.
- Sága rodu komponistů – díl 1. Jiří Kadeřábek
- Sága rodu komponistů – díl 2. Petr Kotík
- Sága rodu komponistů – díl 3. Michal Rataj
Bezmála osmdesátiminutové album obsahuje čtveřici různorodých, přesto navzájem komunikujících kompozic. V úvodu zazní „Quintet – Concerto for clarinet and string quartet“ (22:29), zkomponovaný sice již v roce 1993, ale před sedmi lety přepsán. Jde o třívětý dialog klarinetu (Kamil Doležal) a smyčcového kvarteta (Martinů Quartet), v němž rozeznáme nejen postupy romantismu, ale též folklórní a jazzové. Třeba ve druhé větě smyčce hutně swingují a posléze i bopují! Celá skladba se vyznačuje proměnlivou dynamikou a pestrým vedením jednotlivých hlasů i jejich různorodých souzvuků. Následuje další majstrštyk, a to především po stránce instrumentálních výkonů – „Passing Of Time“, čili „Míjení času pro flétnu, klarinet, violu, violoncello, klavír a synthesizer“ (11:29) z roku 1999. V nádherém multibarevném hudebním toku, pomalu plynoucím, evokujícím dokonce tzv.spektrální hudbu, jsou všechny nástroje jedinečné (např. Bartoň u klavíru, s klarinetem opět Kamil Doležal); tu oddělené, jen se navzájem něžně dotknout, onde v jímavém i vášnivém spojení, přičemž syntezátor (Miroslav Pudlák) nejprve zdrsňuje povrch a posléze vniká do struktury. Další skladba je příkladem poměrně odvážného experimentu – „In D for clarinet and electroacoustic track“ (9:44). Vznikla v roce 2004 na základě fragmentu věty, jež zazněla v rozhlase: „…neboť je možné předvídat budoucnost…“ a kterou si Bartoň sám namluvil přes mikrofon do počítače. Následným extrahováním tónů a zvuků z této dosti nekvalitní nahrávky vznikla zašpiněná elektroakustická stopa, z níž doslova vyzobává svůj nesnadný part klarinetista; a kdo jiný, než Kamil Doležal, a opět s bravurou. Kompozice vyznívá sice dost tíživě, ale evokace třeba židovského lamentu jsou úžasné… Album vrcholí třívětým orchestrálním monolitem „Music for Large Orchestra“, trvajícím téměř 36 minut. Tato magmaticky hutná kompozice, sycená hřmotem bicích nástrojů (především tympánů), erupcemi žesťů, dřev i smyčců na straně jedné, na té druhé vás pak vždy krátce meditativně objímajícími, to vše se valí jakoby ve filmovém střihu. Fragmentální motivy a melodie, jejich vrstvení, ztišení i výbuchy, nesou pečeť odkazu Gustava Mahlera a jeho syntetika Leonarda Bernsteina. Mimo jiné; samozřejmě ale to vše uchopeno novými způsoby, poučenými sice avantgardou, přesto ani na okamžik nevytrženo z tonality…
