Když jsem PAWEL KACZMARCZYK AUDIOFEELING TRIO slyšel před dvěma lety na jazzovém festivalu v rumunské Garaně, museli pak znovu naladit klavír, takže Bugge Wesseltoft začal své sólové vystoupení o hodinu později; energická, emotivní, až živočišná, ale přitom nesmírně melodická hra lídra brala dech a sklidila bouři nadšení. Zaslouženě. A zároveň to byla náplast na komerční neúspěch Kaczmarczykova alba „Complexity In Simplicity“ z roku 2009, jež vedlo k opuštění prestižní vydavatelské stáje Act Music. Po šesti letech, a právě s garanským triem, natočil nové album; ujal se ho slovenský label Hevhetia a dostalo název „SOMETHING PERSONAL“.
Bezmála sedmdesátiminutové album tedy pianista a výhradní autor repertoáru Pawel Kaczmarczyk natočil s osvědčenou a rumunskými horami zocelenou rytmikou, kterou tvoří kontrabasista Macej Adamczak a bubeník Dawid Fortuna. Dokonce nechybí skladba „Garana“, v níž se na ploše deseti minut střídá jímavá melodie, příjemně gradovaná, s emotivním tahem v druhé půli, jež odděluje kontrabasové sólo. Je navýsost evidentní, že protagonisté si tuto obec v Banátu zamilovali, a opravdu znamenala jakýsi přelom.
Úvodní „Mr.Blacksmith“ vykazuje jasně inspiraci E.S.T. Jak jinak; nelze se jim vyhnout, když chcete přistupovat ke klavírnímu triu jinak než třeba Evans, Peterson, Corea či Jarrett, ale zároveň se neutopit v rozvodněném atonálním toku Cecila Taylora. A jak už to tak u polských pianistů bývá, sem tam probleskne Chopin nebo Szymanowski; ale zato ve všech kompozicích. To způsobuje neobyčejně silné a nakažlivé napětí mezi lyrikou, emocemi a mladistvou energií. Je to slyšitelné třeba v titulní skladbě, kde navíc dochází ke vzrušujícímu dialogu piana s kontrabasem, v „Birthday Song“ se zase setká Chopin s groovy a kontrabasovou erupcí, zatímco všechno výše jmenované vybuchne v první repertoárové osmitisícovce „Crazy Love“, v níž sólují všichni tři. Po perlivě gradované jemnůstce „Sunrise“ pak album doslova vrcholí v patnáctiminutovce, nazvané „I.E.Q.“. Původně devítiminutová kompozice z debutu „Audiofeeling“ (2006) tady jasně dokumentuje veškerou interpretační a výrazovou šíři tria a kompoziční um lídra: v úvodu preparovaný klavír jako v soudobé vážné hudbě, quasi-elektronický rytmus bicích, elektroakustické ruchy a elektronické podmalby, hutné groovy, plnokrevný zvuk akustického tria, excelentní (a v případě kontrabasu až virtuózní) sólové chorusy všech tří aktérů, bezmála vražedná gradace, napětí a pnutí, ostinata a´la minimalismus, lyrická melodičnost…
Hevhetio, díky!