Na Olomouckých barokních slavnostech zazněly ve dvou po sobě jdoucích dnech dvě původní barokní opery, nacházející se na opačných pólech tehdejšího uměleckého pojetí světa – světského a duchovního. Ale v pojetí Tomáše Hanzlíka a jeho Ensemble Damian došlo k setření rozdílů, a to z prostého důvodu: v hlavní roli byl člověk a veškeré dění bylo z jeho pohledu…
16.července v atriu Jezitského konviktu v Olomouci zazněly dvě krátké alegorické opery Josefa Schreiera – „AUREA LIBERTAS“ a „VERITAS EXULANT“. Autor nebyl žádný věhlasný skladatel, nýbrž venkovský kantor z Moravy, avšak milující antickou mytologii. Spojení mravoučného vyššího umění odeševnělé antiky se zemitostí moravského venkova v 18.století vyvolává předem odtažitý úsměv, ale ten vám posléze zmizí, ale nezmrzne – naopak! Změní se v škleb, také v osvobozující smích, neboť v onom světsky syrovém pojetí si posluchač (a divák) uvědomí nadčasovost sdělení. Byť v až jarmarečně lidovém Hanzlíkově pojetí, v němž je prvek přímočaré zábavnosti ještě více zvýrazněn. První miniopera pojednává o muži, jenž se chce oženit, ale neví, zda si vzít bohatou či chudou dívku, krásnou nebo všední, i když hodnou atd. Jeho duet se zkušenějším kamarádem, jenž řeší dilema, zda vůbec se ženou žít či být bez ní, vyznívá při své odlehčenosti právě onou aktuálností místy až tíživě. Myslím, že dnešní, moderní svět je ještě více sobečtější, vypočítavější, pragmatičtější (tak to mne osobně napadlo, ale mohl jsem se při tom třeba jen dobře bavit…). Účinkujícím zpěvákům – tenoristovi Jindřichu Sukovi a basistovi Janu Vaculíkovi – bylo dobře rozumět; podali standardní výkon, avšak v souvislosti s tím, že mají zkušenosti převážně jen z prken olomouckého Moravského divadla, vlastně excelentní. Druhá operka pojednává o tom, jak se Svět pomocí Politika zbaví Pravdy. Pravda (Michaela Dvořáková) je tady značně zvulgarizovaná (např.vyzývavě gigantické poprsí), vskutku světská non plus ultra! Politik (Jindřich Suk) zpívá: „Pravda sem, pravda tam./Jedním slovem: Politicus má umět/ten obvzláštní kus:/Boha vždy vychvalovat,/přitom čerta nehněvat…“ a Svět (Jan Vaculík) notuje: „…bez Pravdy my dojdem víry/neb jsme k tomu od natury,/nechť ona jde kam chce sbohem,/ještě ji vyzvonme honem…“ – potud aktuálnost vskutku v nejvyšší možné míře! Bohužel dnes máme s politiky asi mnohem horší zkušenosti, neboť v tomto barokním textu se nakonec Pravda vrací a vítězí: „Pravda, ta zavřena být nemůže,/železné dveře sobě otevře, ven pomůže./Abys ji honěl, abys ji pak bil,/abys na věži Politickej lži ji vyzvonil,/proto ty blaze vždy budeš veliký,/neb Pravda Páně vždycky zustane až na věky.“ Takže ryze světský kus takto získává silný duchovní náboj! Ensemble Damian podal svěží výkon – muzikanti si to hraní prostě užívali (což je v případě tohoto souboru již pravidlem) a zvuk byl tentokrát historicky poučený; čtyřčlennou smyčcovou sekci (dvoje housle, violoncello a kontrabas) doplňovaly bizarní barokní nástroj theorba (což je obrovská loutna, na niž hrál Marek Kubát) a varhanní pozitiv (Martin Smutný).
Příběh antického pěvce Orfea, sestupujícího do podsvětí, aby si odvedl svou tragicky zemřelou ženu Eurydiku, zajisté každý zná. Na Olomouckých barokních slavnostech zazněla 17.července teprve v první repríze (premiéra se uskutečnila letos v květnu v rámci festivalu Divadelní Flora) a jde o výjimečný počin hned z několika hledisek. Claudio Monteverdi, italský skladatel z přelomu renesance a baroka (považovaný za otce barokního stylu), napsal nádhernou operu „ORFEUS“ v roce 1607 a jde údajně o první dochovanou kompletní operu vůbec! Později toto dílo znovu a znovu instrumentovali a předělávali další skladatelé (včetně Carla Orffa), až se hodně vzdálilo původní verzi. Tomáš Hanzlík s Ensemble Damian operu opět zeštíhlel, takže nezní tak nabubřele, přičemž ji ale zkrátil, aby ji vydrželo poslouchat i dětské publikum. Ona pro Hanzlíkův soubor typická poetika kočovného divadla (vlastní právě renesanci a baroku) je navíc umocněna překladem původního italského libreta do současné češtiny, a to právě samotným panem kapelníkem. Hanzlíkovo hudební nastudování kombinuje tradiční nástroje s moderními, takže třeba v čistě instrumentálním Prologu zní naráz altový a sopránový saxofon, trombón, dvě violy, dvoje barokní housle, flétna, violoncello, kontrabas, theorba, varhanní pozitiv, buben a drobné perkuse. A samozřejmě sbor, sestávající i ze sólistů a zároveň také instrumentalistů – tak třeba výtečná sopranistka Juliana Synková v roli Eurydiky a Fúrie hraje i na altsaxofon, Šimon Hron coby Naděje (kontratenorový part) na trombón, výborná Michaela Dvořáková v sopránové roli Sylvie obstarává další Fúrii a zobcovou flétnu, Markéta Israel Večeřová stíhá Nymfu, Proserpinu, Fúrii a perkuse, Rostislav Baláž Pastýře, Apollóna i buben, Jan Vaculík zpívá a hraje Pastýře, Cháróna, Pluta a na buben atd. Ovšem excelentním pěveckým výkonem se zaskvěje barytonista Michal Mačuha, jehož zpěv je sycen plnou škálou emocí a citové razance. Mezi instrumentalisty jsou nepřesléchnutelní (a nepřehlédnutelní) především violoncellistka Petra Machková Čadová, hráč na loutnu theorba Marek Kubát, hráčka na varhanní pozitiv Jitka Kocůrková, se sopránsaxofonem neobyčejně citlivě hrající Pavel Krchňák a samozřejmě Tomáš Hanzlík, který od violy celý ansámbl stačil i řídit. Jednoduchá scéna umožňovala i akční scény – např. svatební rej byl naznačen pohybem aktérů okolo jakési sladké homole, vydařená je i scéna s Chárónem, v níž se Orfeus dožaduje vstupu do podsvětí.
Svět lidských slabostí a pochybností, především však zhoubných vlastností, jako sobectví či nezodpovědnost, představuje onu příslovečnou červenou niť, jež se vine všemi uvedenými barokními operami. A nezáleží ani zbla na označení světská či duchovní…
(autor fotoreportu: Milada Hronová)