Album, jež jsem se rozhodl nyní recenzovat, vyšlo sice již v závěru loňského roku, ale jeho výjimečnost z něj činí album věčně čerstvé, aktuální, navýsost nadčasové. A jak už bývá stále častějším jevem, tvůrce si ho vydal ve vlastní režii. Naštěstí v případě alba „NĚMEC & PUTTNEROVÁ“, které natočil PŮLJABLKOŇ, se distribuce ujal label Indies MG, takže jeho šíření nestojí nic v cestě. Teď už jen záleží na hudebním vkusu našince…
Jenže těch 15 písniček třiačtyřicetiminutového alba mají pro masy jen jednu jedinou výhodu: jsou dlouhé tak akorát, aby se běžně vyvinuté současné ucho nezačalo ošívat pod přílišnou dávkou soustředění. Ty písničky jsou totiž tak nenápadné, a přitom silné, že se vymykají všemu, čím je veřejný prostor ze všech stran ládován. Onu dvojici, jež si říká Půljablkoň, jsem nedávno slyšel naživo a prostě jsem musel to album mít a napsat o něm…
Půljablkoň proto, že jeho polovinu tvoří Michal Němec (kytara, loutna, zpěv) z kapely Jablkoň. Doplňuje (lépe řečeno dotváří) ho mladá a půvabná zpěvačka Marie Puttnerová, členka art-folkového Cymbelínu (a také jazzová vokalistka). Kontrast tudíž nejen vizuální, ale též výrazový, včetně pražsko-jihomoravských protipólů. Vystačí si opravdu jen ve dvou (což dokázali i na koncertě), ale občas se ozvou zajímaví hostující muzikanti, kteří dodají větší instrumentální výživnosti některým songům: Petr Chlouba (bicí, klávesy, vibrafon), Martin Carvan (kytara), Johnny Jůdl (fagot) a Rastislav Uhrík (kontrabas). Autorem hudby je tady podle očekávání většinou Němec, slova dodala převážně Zuzana Wirthová, jak známo dvorní textařka Jablkoně – geniální propojení melodií a textů; ale hlavně písničky konečně zase o něčem, a to spojením všech aspektů lidského života, fyzického i duchovního! A se špetkou neprvoplánového humoru i v těch nejvážnějších věcech; žádný útok na první signální. A v souladu s tím se odvíjí také interpretace…
Nejvíce prostoru dostala Marie Puttnerová. Ojedinělá zpěvačka, která s křehkostí, až éteričností (jak se v souvislosti s ní často uvádí) pojí takovou škálu emocí a opravdových vášní, že její zpěv neřadím ani tak mezi folk (jak je tomu pravidlem u tohoto alba), jako spíše do šansonu – navíc dokáže rozněžnit jako rozkvétající polní poupě na moravských lukách, a zároveň vám do srdce natlouct zrezivělé hřeby. Němec se svým přírodním struhadlovým hlasem s pachem i vůní syrového masa ani tak nepůsobí kontrastně, jako spíše kongeniálně umocňující silou. A v tom bych viděl onu jedinečnost a hlavní sílu, jež zároveň omamuje, nabíjí, drtí i posiluje!
Jde vskutku o mimořádně silný písničkový materiál. Dramaturgie desky je navíc dobře volena – emotivně vypjaté písně střídají ty odlehčenější. Poklidný zpěv a chytlavá melodie („Náklad třaskavin“), parádní swingovka („Jednou si spolu připijem“) či písničkářská záležitost a´la Suzanne Vega (autorský vklad Puttnerové „Come With the Beauty“), v obou případech s účastí hostujících muzikantů, semaforsky najazzlé „Stmívání“, quazi-lidovka („Ej, horo“) či nápadité spojení dvou skutečných lidových písní do jedné („Curybury“), chlapsky něžná „Hostina bláznů“ a folkový duet s bicími a fagotem („Konec léta na Šumavě“) – to je ta posluchačsky přece jenom vstřícnější tvář Půljablkoně. A mezi nimi vždy nečekaně (protože něco takového se prostě očekávat nedá!) vyšlehnou skutečně magmatické jazyky. Hned při tom prvním, na samém úvodu alba („Snad ještě přijdeš, jelene“), mám nutkání pokleknout, aby mi mráz běhal jen po zádech. V typicky jablkoňovském „Ojojój“ jde o sugestivní výpověď ženy (dívky) – „To není , to není žalování/na klece pro ptáky/to je mé hoření, ojojój/a můj popel taky…“. Šansonová „Malá noční žena“ chytá za srdce a taky za krk a pak to trhne – „…že když dva jsou spolu/mluví někdy o síle.“ Lyrický Němec a touhou rozvášněná, až sebezničující Puttnerová „V kameni“ představují absolutní vrchol písničkové hory („A já si tě v tom kameni najdu/nebo na svou slepou lásku zajdu!“). „Balada Chanuka“ je okudžavovsky slovanská perlička z pera Jiřího Břenka, prvního houslisty Čechomoru (tehdy pod dlouhým názvem Českomoravská nezávislá hudební společnost) na konci 80.let. Nejdelší píseň alba (3:50) „Obcházím“ vychází také z oné tradice písničkářské generace Okudžavy, Vysockého, Dolského. Bonus v podobě Němcovy sólovky „Univerzální klíč II.“ představuje autora pak v poloze waitsovsky syrového blues, polovyprávěného snu surreálné nálady…
Nejbližší příležitosti slyšet Půljablkoň na vlastní oči: 10.července na festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci, 25.7. Brno, 28.7. Náměšť nad Oslavou (tradiční Folkové prázdniny)!
