Jak už bylo na našich stránkách avizováno, ve víkendových dnech 19.-21.června ožila v Pardubicích neprávem opomíjená městská lokalita – okolí zbořeného jezu na řece Chrudimce pod nemocnicí, bývalý vojenský prostor se střelnicí a plovárnou. Pardubické Divadlo 29 společně s neziskovými organizacemi Officity a Terra Madoda zde zorganizovaly akci pod názvem STŘELNICE a s podtitulem Série kulturních událostí v srdci městské divočiny. Bohužel nepřálo počasí; slunce chybělo zcela a občas i pršelo, což se projevilo samozřejmě na návštěvnosti, ale to byla chyba těch, kteří nepřišli. My přítomní si to užívali plnými doušky…
V hlavním proudu hudebních a performačních projektů, v sobotu 20.června, koncertoval ve velkém vojenském stanu také Půljablkoň. Kapelník Jablkoně Michal Němec se svým syrovým, mrazivě i temně zabarveným témbrem zde vytváří navýsot sugestivní kontrast ke křehkému, místy až éterickému zpěvu mladé zpěvačky s dívčím espritem Marie Puttnerové (ex-Cymbelín aj.). Jenže její hlas a hlavně projev jsou přirozené, opravdové, bezprostřední, nezatížené romantickými gesty a bezbranností mrkací panny. Dlouho jsem neslyšel tak výborný ženský hlas ve folkovém (či obecně písničkářském) ranku! A mimo studio ještě neotřelejší a emočně i barvami bohatší. Koncert byl tak o jeden level výše než jejich jinak výtečné album, jež vloni vydal Indies MG. Z něho zazněly takové Němcovy autorské perly (opravdu, melodicky i textově ojediněle vyvážené a nápadité!), jako třeba „Snad ještě přijdeš, jelene“, „Malá noční žena“, „V kameni“ či „Stmívání“. Nesmírně mne dvojice potěšila zařazením jablkoňských písní „Buď zase chvíli mladá“ a „Když v noci sněží“. Tak tomuhle říkám ta nefalšovaná srdeční záležitost…(co ze srdce vystřeluje a zase se vrací s ještě mocnější intenzitou!)
V programu nechybělo také divadelně-taneční představení, dokonce jako součást prestižního festivalu Tanec Praha 2015. Šlo o vystoupení nezávislé taneční skupiny ME-SA, respektive její části, dvojice Martina Hajdyla Lacová a Stano Dobák v projektu „Supernaturals“ v prostorách velké zděné plovárenské šatny, evokující spíše industriální prostředí. Dva úplně obyčejní smrtelníci se rozhodnou stát supermany. Může jejich soužití být také super? Fyzické uchopení okamžiků fiktivní nadlidské síly. Heroismus v podobě normálních smrtelníků, kteří musí občas tasit tajné zbraně – to stojí v anotaci samotných tvůrců. My diváci jsme fascinovaně hleděli na skutečně fyzicky náročné kreace, nekonečnou řadu tělesných erupcí a gagů, projevů hrubé sexuality jako formy ovládnutí toho druhého, a posléze smíření a návrat k lidské pokoře a souznění. Vynikající taneční performance, jež se z větší části dokonce obešla bez hudby. Ale z těl aktérů přímo tryskala společně s potem…
Večer pak kulturní přehlídka vyvrcholila koncertem (opět ve stanu) jazzového tria Mike Parker´s Trio Theory. Mike Parker, americký kontrabasista, jinak člen u nás velmi dobře známého souboru Nat Osborn Band, se obklopil výbornými polskými muzikanty své generace – na tenorsaxofon hraje Marcin Kaletka a na bicí Patryk Dobosz. Jejich jazz hardbopového charakteru je sycen navíc funkem, hip-hopovým spodkem, názvuky polské i americké lidové hudby, avantgardními výstřelky a nesmírnou energií a zaujetím. Zazněly především triové úpravy Parkerových skladeb, jež jsou zaznamenány na jeho zatím posledním albu, a to s kvintetem Mike Parker´s Unified Theory; např.vskutku energ(et)ické bomby „Embrace the Wild“ a „Hermit the Dog“. Lídr je typem neskutečně rtuťovitého basáka, který nepoleví ani na sekundu; nerozlišuje totiž mezi sólem a doprovodem, a nejenže tvrdí muziku, on ji zásadním způsobem vytváří a přetváří. Jeho spoluhráči pak naplňují beze zbytku, hustě a po okraj celý hudební proud. A zde je ochutnávka zmíněného alba: http://mikeparkersunifiedtheory.bandcamp.com/album/embrace-the-wild