bárta 4VVioloncellový virtuóz Yo-Yo Ma zahrál Bachovu 6.suitu na nejrušnějším místě v New Yorku, na Times Square. Kolemjdoucí se zastavovali a okouzleně poslouchali, občas mu někdo hodil minci. Aniž by tušili, kdo hraje a co hraje…Sama hudba se prosadila svou silou a krásou. Když v devadesátých letech natočil JIŘÍ BÁRTA všech šest Bachových Suit pro sólové violoncello na dvě CD, získal si celosvětovou slávu. Nikdy jsem je ale neposlouchal všechny na jeden zátah, a tak jsem byl pln očekávání, co se mnou udělají takto naživo, a ještě k tomu všechny…

A tak jsem se vypravil na závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora 2015, jenž se 14.června konal výjimečně mimo Kutnou Horu (a to evidentně kvůli akustickým kvalitám) – v kostele sv.Petra a Pavla v Čáslavi. Právě zde měl Jiří Bárta kompletně provést tyto nejdokonalejší skladby pro sólové violoncello. Koncert se však proměnil v něco nadpozemského…

Ne, nejsem (a nemohu být) v roli recenzenta. Mám Bártovi vytknout to či ono, že občas nějaký tón zaskřípal, zavrzal, nezazněl přesně, že dokonce v jednom místě part dozpíval (!)? Právě z těchto chybiček, drobných nedokonalostí vyvstal monumentální důkaz interpretačního génia. Bachovo dílo je jako sám život. Nedá se interpretovat čistě, notu po notě přesně, v tom nespočívá ona nadpozemská dokonalost. A Bárta nechával rozeznívat celou škálu svého nástroje, jakoby to byl početný smyčcový soubor. Vícehlasy, linoucí se z každé linky, byly fascinující; do nich se místy draly i alikvóty a spektrální rozklady. Bárta dokázal svůj nástroj roztančit i rozesmutnět, rozvášnit i zněžnět, rozezpívat, zkřehnout i rozpálit, odlehčit i zatížit až osudově. Dynamické a výrazové proměny vytvářely portrét člověka od narození až po skonání, se všemi pády a vzlety, vášní, pokorou, vzdorem, něhou, touhou, strachem a okouzlením. Pašije člověka. Tvůrčí extáze. A my, zmámení posluchači… Kus od kusu violoncellový proud hutněl, houstnul, kypěl, stále intenzivněji a naléhavěji obestíral všechny přítomné, pronikal do jejich pórů a buněk, obtáčel, hladil i řezal. A já si ze všeho nejvíc přál, aby to vytržení z pozemské reality trvalo co nejdéle!

Jiří Bárta zahrál vskutku fenomenálně. Pátá suita byla opravdu zčásti temná, skoro jako noc před příchodem kata; Bach zde mimochodem předepisuje přeladit horní strunu o tón níž. Bárta mezi jednotlivými suitami odcházel do ústraní a tam setrvával poměrně dlouho, jakoby ho neutuchající potlesk nezajímal. Asi ho opravdu nezajímal, alespoň potud, aby neztratil koncentraci. Postupem času se interpret dostával do stavu rauše; ostatně v nedávném rozhovoru ve vltavské Telefonotéce řekl, že ke konci kompletního provádění těchto suit má pocit, že violoncello hraje pak už samo, přičemž jeho tělo jakoby se do nástroje převtělilo. Šestá svita dokonce vyžaduje speciální nástroj, a to pětistrunné violoncello; avšak Bárta patří k těm mistrům, kteří tento part zvládají na obyčejném nástroji…

Bravo! A díky!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..