Orchestrální Gibbs dvakrát a neomylně!
zvuk
hudební úroveň
obal desky
5.0Průměrné skóre

Americký progresivní label Cuneiform Records vydal nyní dvojici alb, jež dokazují neomylně um žijící legendy orchestrálního komponování, aranžování a přesné taktovky MICHAELA GIBBSE, a to ve spojení s německým NDR BIGBANDem, se kterým poslední desetiletí pilně spolupracuje.

Michael Gibbs se narodil v roce 1937 v Salisbury na jihu Afriky, hudební diplom získal na bostonské Berklee v roce 1962 a sám se stal vyhledávaným pedagogem. Soukromě ještě studoval jazzovou kompozici a aranžování u Georga Russella, umění komponování prohluboval také v mistrovské skladatelské třídě Aarona Coplanda a Iannise Xenakise. Jako první začal soustavněji uplatňovat v jazzu rockové prvky, spolupracoval se svými studenty Garym Burtonem a Johnem McLaughlinem (orchestrace např.alba „Apocalypse“), jako pedagoga si ho nemohou vynachválit čeští jazzmani Martin Kratochvíl a Milan Svoboda, aranžoval pro Stana Getze, Stinga, Bruce Hornsbyho, dokonce Laurie Anderson, uplatnil se i jako filmový skladatel a aranžér.

Hi_Res_Cover-Michael_Gibbs_NDR_Bigband-In_My_ViewPrvní z dvojice alb s NDR Bigbandem, „IN MY VIEW“, přináší studiové nahrávky z posledních dvou let. Pod Gibbsovou taktovkou zní devět velkokapelových perel, včetně čtyř jeho kompozic. Hned ta úvodní „´Tis As It Should Be“ vás přesvědčí, že tento Mistrův orchestrální portrét bude vskutku výživný – rytmický spodek trochu do latiny, barevně melodický tok dechů, jenž postupem času houstne a graduje, a samozřejmě excelentní, plnokrevné sólo, zde křídlovky (Claus Stötter). Další autorský kus „As a Matter Of Fack“, kterou premiéroval u příležitosti svých sedmdesátin (ale věnoval ji my dear Louise 1970-2007), patří k nejúžasnějším Gibbsovým počinům vůbec! Osmiminutová kompozice až mysteriózního vyznění, tajemná i hymnická, oslavná i dramatická, neotřele a umně aranžovaná (nebojím se říci na úrovni symfonické skladby), z jejíž materie se vyloupnou nádherná sóla tenorsaxofonu (Christof Lauer) a trubky (Ingolf Burkhardt). Evokuje to nejlepší od Gila Evanse. Odlehčenost, hravost, záměrná staromódnost vás okouzlí ve skladbě Carly Bley „Ida Lupino“; ovšem sólové party klarinetu (Lutz Büchner) a klavíru (Vladyslav Sendecki) jsou zahrány citlivě, jímavě. Vášnivým hispánským koloritem je sycena Gibbsova skladba „Spanish Sketch“, v níž se zaskvěje v sopránsaxofonovém sóle Christof Lauer. Čtyřminutová balada Rona Cartera „Mood“ (poprvé zazněla na albu „E.S.P.“ kvinteta Milese Davise v roce 1965 a byla dvakrát tak delší) je příležitostí především pro Lauerův sytý tenorsaxofonový part. V Monkově „Misterioso“ se na ploše sedmi minut gradovaného minimalistického základu, drceného až rockově vzteklými orchestrálními sazbami odehrávají tři skvostná sólová dramata trombonů – nejdříve bluesové (Dan Gottshall), hardbopové (Sebastian Hoffmann) a gospelově-spirituální (Stefan Lottermann). Až eruptivní rozsah zde pak mají bicí Adama Nussbauma! Michael Gibbs s NDR Bigbandem sáhl také po skladbě free-jazzového divouse Ornetta Colemana a v „Ramblin´“ dokázal vyhmátnout nejen africké kořeny této bezuzdné hudby, ale též bluesový feeling; vše zdobí sólové chorusy altky (Peter Bolte), trubky (Burkhardt), kytary (Sandra Hempel) a kontrabasu (Ingmar Heller). Gibbsova „So That´s That“ představuje temněji zabarvenou a mocně dynamizovanou tenorovou jízdu až lyrickou extázi (Büchner, Lauer, Frank Delle). Závěrečná swingovka „Goodbye“ (uzavírala koncerty orchestru Bennyho Goodmana) tady vyznívá lyričtěji a barevněji, též díky sólům Sendeckého a Lauera. Nadmíru vydařený orchestrální set!

Druhá deska je jiná, a nejen proto, že zde není jediná Gibbsova skladba; na „PLAY A BILL FRISELL SET LIST“ slouží jeho aranže pro NDR Bigband umírněněji, neboť se cele podřizuje hlavnímu sólistovi – kytaristovi Billu Frisellovi. Z devíti skladeb patří autorství právě jemu, cover - frisellzbytek je repertoár více přístupnější než v případě předešlého alba. Byly natočeny živě na festivalu Überjazz v Hamburku 26.října 2013 a za bicí soupravu zde zasedl Jeff Ballard. Záznam je jakoby rozdělen do tří bloků, vždy po třech skladbách. První dva bloky nejsou přerušeny potleskem, trojice kompozic na sebe plynule navazují, což považuji za šťastné. Přece jenom je Frisell typem intelektuálněji založeného muzikanta, který postupně buduje atmosféru i stavbu skladby a rád nápady přelévá či se nechá jimi v různých kusech inspirovat. Gibbsova orchestrace se mu víceméně podřizuje, a v tomto případě je to ku prospěchu věci. První trojlístek je co do orchestrální hutnosti kupodivu nejsilnější. Ve Frisellově „Throughout“ výborně dohušťuje narativní kytarový part, až to připomíná spíše klasickou koncertantní skladbu. Výtečně si zde zasóluje s tenorem Lauer. Úchvatnou kompozici Gila Evanse „Las Vegas Tango“ gradují onen výrazný motiv až k orgastické fascinaci a závěrečnému omámení. Vyznamenají se i pianista (Sendecki) a trombonista (Klaus Heidenreich). V Konitzově „Subconscious Lee“ pracuje orchestr vynalézavě s bebopovými sazbami, nad nimiž se line až titěrné kytarové sólo, vskutku rafinovaně vystavěné, a do nichž se zařezávají bicí a tenorsax. Po potlesku v následujícím trojlístku skladeb kraluje opravdu výsostně Bill Frisell. Ve vlastním autorském příspěvku „On the Lookout/Far Away“ se nechává unášet asijskou melodikou, poté se přenese někam do Skalistých hor, přimíchá špetku psychedelie a přejde do blues. Z něho se odvine Monkův majstrštyk „Misterioso“, a to ve zcela jiném duchu než na předchozí desce, neboť pouze v duu s Ballardem. Pak Frisellova kytara zcela osamí, aby vplula do jeho gospelově zabarvené balady „Monica Jane“, kde se již opět naplno rozezní orchestr a výtečné altsaxofonové sólo (Fiete Felsch). Posléze dojde i na notoricky známou beatlesovku „You´ve Got To Hide Your Love Away“ s melodicky vzletnou kytarou, lahodně prokresleným orchestrálním zvukem a sólem sopránky (Felsch). I tady přijde ke slovu slavná swingovka a opět goodmanovka – „Bunny´s Bugle“, zahraná šťavnatě a poučeně o moderní instrumentaci 60.let. Závěrečná Frisellova pecka „Freddy´s Step“ je příležitostí především pro bubeníka Jeffa Ballarda. Velmi efektní, byť nepříliš rozměrný, ale nadupaný bigbandový kus!

Tahle dvě alba si nezaslouží nic jiného, než pět recenzentských hvězdiček. Ve všech posuzovaných parametrech! A ze všech stran a úhlů…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..