Ve čtvrtek 11.června ráno zemřel na Manhattanu v požehnaném věku 85 let (narozeniny oslavil nedávno, 9.března) jeden z nejvýznamnějších jazzových verozvěstů ORNETTE COLEMAN. Na srdeční zástavu…
Infarkt z něj na přelomu 50. a 60.let dostávaly celé řady jazzových puristů, včetně mého otce. Ten ho jako správný swingař nazýval vrahem jazzu. Co jsem se s ním na téma Coleman a vůbec free-jazz, který on odstartoval, nahádal a napřel skoro až do krve!
V roce 1954 si mladý Ornette koupil bílý plastový altsaxofon, jenž se stal vizuálním symbolem jeho raných muzikantských let. Dal se do kupy s Donem Cherrym (ten zase hrál na kapesní kornet), Charliem Hadenem (ten krotil otřískaný kontrabas s heroinem v krvi), Edem Blackwellem (citlivým bijcem s africkou vizí) – první album (1958) dostalo všeříkající a prorocký název „Something Else! The Music Of Ornette Coleman“. A jazz dostal pořádnou pecku do ospalého čenichu; free-jazz na sebe nenechal dlouho čekat a jakoby se vyřinul z abstraktního expresionismu Pollockova velkého plátna a znamenal zároveň návrat k africkým kořenům. Miles Davis kdysi Ornetta Colemana označil jako posledního opravdového bluesmana. Jeho hudba měla takovou sílu, že když s ním John Coltrane v roce 1961 stanul na pódiu na pouhých dvanáct minut, prohlásil pak: „Byl to můj nejintenzivnější okamžik mého života.“ Chtěl ho do kapely, ale Ornette odmítl – Coltrane byl pro něj příliš uhlazený. O rok později spojil své trio se smyčcovým kvartetem a dost zostra se tak vymezil vůči americkému jazzu příklonem k evropské moderně. Vzbudil takovou nevoli, že se na hraní vykašlal a na scénu se vrátil až po třech letech…vyzbrojen navíc trubkou a houslemi! To pak bylo to pravé free-jazzové tóčo!
Počátkem sedmdesátých let dokázal celému světu, že umí tvořit také čistě harmonickou, výsostně prokomponovanou hudbu – napsal rozměrné concerto grosso pod názvem „Skies Of America“, jež pak nahrál společně s Londýnským symfonickým orchestrem! Ti, kdož ho považovali za hudebního neumětela a pouhého provokatéra, byli nuceni jednou provždy sklapnout…Pak odcestoval do severní Afriky, do marocké vesnice Jajouka, a s tamními lidovými muzikanty (mimochodem pro okolní svět objevenými v polovině 60.let Brianem Jonesem z Rolling Stones) natočil parádní sejšn, jenž je zčásti ke slyšení na výtečném albu „Dancing In Your Head“ z roku 1975.
Avšak Ornette Coleman překvapoval dál, s neutuchající vervou. Do jazzu dokázal organicky včlenit nejen rockovou psychedelii, ale také punk. V roce 1985 se ve studiu sešel s kytaristou Patem Methenym, aby spolu natočili výbornou desku „Song X.“. V roce 1991 natočil hlavní part pro filmový soundtrack Howarda Shorea k filmu „Nahý oběd“ (podle knihy Williama Burroughse). Ke společným koncertním vystoupením ho zvali třeba Yoko Ono, Lou Reed a Laurie Anderson. V roce 2007 dostal za celoživotní dílo cenu Grammy a za tři roky poté mu udělila univerzita v Michiganu čestný doktorát za jeho příspěvek hudebnímu vývoji.
Jeho revoluční podíl na vývoji jazzu a hudby vůbec už mu prostě nikdo neodpáře. Tak snad se tam nahoře srovná i s mým tátou…
