Ellington uchopený sice současně, ale moderně?
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.1Průměrné skóre

Je dost velká odvaha, sáhnout po těch nejslavnějších kusech z repertoáru orchestru Duka Ellingtona, a ještě k tomu je udělat zcela po svém! Bigband sv.Blažeje pod taktovkou a v aranžích Kryštofa Marka tak učinil a nyní představuje na albu „Duke Ellington – One Man Band“. CD vyšlo díky vydavatelství Out Of The Frame, to znamená pod hlavičkou Českého národního symfonického orchestru; proto bylo natočeno v produkci Jana Hasenöhrla ve Studiu ČNSO No.1 „Gallery“, a to v průběhu let 2011-2014.

Na ploše téměř 40 minut posluchače čeká jedenáct opravdových ellingtonovských pecek. Jenže ne všem sluší současný, řekněme moderní háv; neboť vévodův orchestrální zvuk byl a zůstává jedinečný a řekněme si to narovinu, také nepřekonatelný. Markovo pojetí není vůbec swingové, a harlémské už vůbec ne – někde posun k současnému orchestrálnímu pojetí nevadí, leckde je to vyloženě na škodu; posunem kupředu to není ani v jednom případě. Protože posun mohl dělat jen Ellington (potažmo jeho souputnik Billy Strayhorn), a po něm už to dál prostě jít nemůže…A vlastně ani není třeba!

Mohlo by se zdát, že tento projekt českých jazzmanů zavrhuju. Nikoliv. Výše řečené není odsudkem, jen holým konstatováním nezměnitelné skutečnosti. Dokonce je zde toho na poslouchání poměrně hodně a v kontextu domácího velkokapelového jazzu jde o nadprůměrný počin. Navíc toho v tomto směru nevzniká zase tak moc, takže buďme vděčni za každou takovou nahrávku. A když se to tak vezme kolem a kolem, nejslabším článkem nahrávky jsou hostující zpěváci, byť černé pleti a z kolébky jazzu…

ellington200x200-large-Zpěvák Merkell Williams zpívá ploše a ve frázování až akademicky v úvodní „Caravan“ a pak v „Take the A Train“. Orchestrálnímu zvuku sice zcela chybí ellingtonovské barvy, ale sólující hráči odvedou slušnou práci – především altsaxofonista Martin Plachý. Také Ivan Audes za bicími a Otto Hejnic s pekusemi zvednou laťku o kousek výše. Výkon zpěvačky Theresy Davis bych charakterizoval jako o trochu lepší Vlachovku – unylost a dechovková sterilita opravdu nesvědčí tak krásným skladbám jako „In My Solitude“ a „Drop Me Off In Harlem“! Vokální čest na albu zachraňuje Evelyn Gordon – konečně hutné jazzové frázování, dokonce se swingovou šťávou! V „Don´t Get Around Much Anymore“ navíc kraluje s trubkou Jan Hasenöhrl (a povšimněte si barokního partu ve střední části!), v „Satin Doll“, zahrané svižněji než bývá obvyklé, orchestr pracuje s dynamickými i výrazovými proměnami ještě důkladněji.

Čiré orchestrálky dopadly vesměs dobře, v některých pasážích (hlavně co se sólových chorusů týká) dokonce výborně. Balada „In a Sentimental Mood“ je výrazně sycena zvukem spíše z klasické hudby (a s Hasenöhrlovým sólem), ve druhé části s nápaditým přechodem do latiny, kde exceluje pianista Petr Beneš. Fergusonovská trubka Hasenöhrla zdobí téměř swingově uhánějící, ale moderními sazbami řezanou „It Don´t Mean a Thing“, takže to silně (a sympaticky) evokuje sound Dona Ellise. Parádně vystavěným sólem se tady pochlubí i trombonista Přemysl Tomšíček a v sólových erupcích se v závěru střídají Ivan Audes a Otto Hejnic. Porterova „Night And Day“ má latino-jazzovou příchuť a s nástupem výrazně elektrické kytary Lukáše Chejna dostane pak jazz-rockový říz. Nádherná balada „Sophisticated Lady“ díky výtečnému sólovému partu flétny (David Fárek) a výraznému pianu okouzlí svou bohatou zvukovou barevností podobně jako originál. Album vrcholí (podobně jako onen slavný záznam Ellingtonova vystoupení v Newportu) kaskádou sól v „Happy Birthday“, kde můžete slyšet mimo jiných se sopránkou Milana Krajíce, barytonsax Roberta Mitregy, trubku Radka Němce a bohužel dnes již zesnulého trombonistu Svatopluka Košvance.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..