Pod hlavičkou vydavatelství Act Music začal fungovat nový label – Emotion, jenž bude mapovat mimojazzovou hudbu. A startem se stalo album „THREE“ norské písničkářky Randi Tytingvåg. Sice evropské Seveřanky, ale čerpající z kořenů amerického folku a country.
Randi Tytingvåg se narodila ve Stavangeru, je jí 36 let a patří k nejpopulárnějším písničkářkám nejen v Norsku, ale v celé Skandinávii. Jde již o její šesté album a sama si ho i produkovala. A v tom bych viděl problém – neboť sama sebe místy neuhlídala a nechala se unést přílišnou něhou a pohodou. A to pak folk příliš přibližuje k popu a ještě více vzdaluje od jazzu, se kterým si právě na tomto albu zahrává měrou větší, než kdykoli předtím. Škoda. Mohla to být mimořádně silná písničková kolekce! Název alba «Three» odkazuje k faktu, že na něm účinkují pouze tři aktéři – vedle písničkářky (jež vedle zpěvu obstarává perkusivní zvuky pomocí preparovaného piana) je to zpěvák a kytarista Dag S.Vagle, taktéž stavangerský rodák (působící v rockové kapele Helldorado a folkové The Tramps), a Erlend Aasland, folk-rockový bard, známý pod jménem Tones, hrající na banjo, baskytaru a cavaquinho (malou portugalskou kytaru).
Ze 14 písní je pouze šest autorských vkladů, jinak jde o coververze. Předesílám, že vlastní věci vyznívají lépe. K nejzdařilejším písním patří hned ta úvodní, «Steady-going», najazzlá, syrově znějící folkovka, s výrazným doprovodným i sólovým partem banja. Aasland se vyznamená také v najazzlé baladě «Home», kde vedle sólového banja též s Tytingvåg zpívá. Dokáže sound i zabarvit do bluegrassu («Good Times») či svižným vokálním duetem s autorkou dodat písni popovou chytlavost a jazzovou rafinovanost («Change»). Svěží folkovou svižnůstkou, také vokálně bohatší, je «Keep Walking», naopak v poloze jímavé balady (a s kytarou) to svědčí průzračné «Waltz In C».
Z oněch zbylých osmi coververzí je poslech plné polovičky vyloženým utrpením. Natolik jsou unylé, ale opravdu až příšerně! Tahle Norka prostě nedokáže zpívat tak opravdově jako Marlene Dietrich («Ich bin von Kopf bis Fus auf Liebe eingestellt»), Everly Brothers («Let It Be Me»), Doris Day («Que Sera Sera») či Louis Armstrong («That A Wonderful World»). V «Both Sides Now» Joni Mitchellové můžeme vystopovat alespoň jistou gradaci (od úvodního zpěvu a´capella přidáním nejprve banja, poté i kytary), Porterův standard «Don´t Fence Me In» jakž takž vyznívá jazzově (ale na můj vkus je to až příliš bezstarostné). Oceňuji odvahu, se kterou šáhla do pokladnice Toma Waitse a vytáhla odtud perlu «You Can Never Hold Back Spring» (z trojalba «Orphans»), ale té lyriky je tam zbytečně moc; naštěstí hudební doprovod je jedinečný, jakoby nezachytitelný. Závěrečný track, písnička «Hard Times», převzatá z repertoáru americké písničkářky Gillian Welch (z alba „The Harrow&The Harvest“ z roku 2011), však skýtá notné překvapení! Díky folkové dřevnosti, jíž Tytingvåg, Vagle a Aasland tento nádherný kus svým zpěvem a instrumentálním uchopením obdařili, je coververze lepší než originál. Jsem přesvědčen, že kdyby s nimi na albu spolupracoval nějaký zkušený producent, nebyl by tento kus ojedinělý…
