bělohlávekSkvělým závěrečným koncertem vyvrcholil 24.května letošní 18.ročník MARTINŮ FESTu. V zaplněném Velkém sále Tylova domu v Poličce vystoupila PKF-Prague Philharmonia pod taktovkou slovutného Jiřího Bělohlávka. Zazněly tři neobyčejně silné kompozice, zahrané s nesmírnou energií a erudicí.

V úvodu PKF pod neochvějným vedením dirigenta s velkým D okouzlila dynamicky i výrazově odstíněnou skladbou Vítězslava Nováka „Slovácká suita, op.32“ (pro malý orchestr) z roku 1903, inspirované autorovým pobytem na moravsko-slovenském pomezí (především v oblasti Javorníka) a jeho okouzlením tamními lidmi a samozřejmě folklórem. Všech pět částí (V kostele, Mezi dětmi, Zamilovaní, U muziky a V noci) bylo interpretováno citlivě, s bohatým duchovním vhledem a také fyzickým vkladem, a to především smyčcových sekcí. Bělohlávkova taktovka byla přesná, jasná a místy až narativní.

„Koncert pro housle a orchestr č.2 (H 293)“ zkomponoval Bohuslav Martinů v americké emigraci v roce 1942. O houslový koncert až ve dvořákovském duchu ho požádal po triumfální premiéře Martinů 1.symfonie tehdejší houslová hvězda Mischa Elman. Nevím, jak svůj part provedl on, ale v Poličce doslova zazářil František Novotný. Soustředěným a emocionálně opravdovým, nikoli exhibicionisticky prázdným výkonem vyjádřil autorovu vřelou citovost, touhu, vášeň, melancholii a samozřejmě stesk po domově, tolik vzdáleném. Martinů byl sice v USA slavný hned od počátku (dokonce se mu dostalo cti vyučovat kompozici v prestižním Tanglewoodu, a to po boku takových velikánů, jakými byli Stravinskij, Hindemith, Honneger a Copland!), ale stesku po vlasti, navíc drcené nacistickou okupací, se ubránit nedokázal. Novotný ve svých třech kadencích (v každé větě jedna) vyjádřil vše s takovou silou, až jsem se neubránil opravdu silnému dojetí. Prostému lidskému dojetí, bez ohledu na roli recenzenta. Především ten poslední sólový vklad byl fenomenální! A orchestr hrál neméně hutně a tvárně, nesoupeřil s houslistou, kdo s koho, naopak; navzájem se doplňovali, navazoval jeden na druhého, umocňovali své výkony.

Po přestávce přišla na řadu jedna z nejkrásnějších symfonií Wolfganga Amadea Mozarta „Symfonie č.36 C dur (Linecká), KV 425“. Mohl jsem si stokrát říkat, proč zrovna Mozart na závěr tohoto martinůovského koncertu; prostě to bylo nefalšované vyvrcholení! Mozartova hudba je charakterizována jako geniální jednota obsahu a formy, pravdy a krásy – výkon tělesa to dokázal patřičně podtrhnout. Všichni aktéři na pódiu jednoduše makali na plné pecky, neboť ona příslovečná lehkost, zpěvnost, průzračnost, čistota, barevnost, bohatost a směs klasické dokonalosti a progresivních prvků Mozartovy hudby musí pohltit na 1000%, jinak z toho vylezou pouhé rokokové kudrliny a lokny. Mozart pracuje se třemi hlavními motivy, jež obohacuje, variuje, sériuje, rozkládá a znovu sestavuje s takovou invencí a fantazií, že to hraničí až s obžérstvím (ale tady v tom dobrém slova smyslu). Přiznám se, já hrdý milovník avantgardy, že mne v takovém famózním podání Mozart zcela odrovnal

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..