Pondělní večer s datem 20.dubna vzbuzoval v prostoru brněnské Flédy velké očekávání a smíšené pocity z nadcházející, až neuvěřitelné události, která měla otřást samotnými pilíři mnoha nadšenců a přívrženců coloradských kavalírů Wovenhand. Já osobně jsem velký fanoušek a následovník kázání Davida Eugena Edwardse, který svými šamanskými rituálními popěvky zfanatizoval moji mysl nespočetněkrát. Tento pastýř zanechal v hudební knihovně dnešního rozmanitého a pestrého světa již několik nevyléčitelných jizev jako frontman kapely 16 Horsepower. Jeho osobnost mě vždy fascinovala a Wovenhand je podle mě vrcholová fáze jeho tvorby. Je pro mě hodně složité psát o těchto zámořských jezdcích objektivně, jelikož Wovenhand ve mě vždy vzbuzovali vlny emocí díky procítěným folkovým popěvkům s přísadou temné magie. Je nutné podotknout, že jejich tvorba se během let značně změnila a ne každý je na tuto změnu připraven. Změny jejich tvorby jsou opravdu rozsáhlé, a ať se bavíme o volbě nástrojů nebo o hlasitosti či zpěvu, je to skoro jako poslouchat zcela jinou kapelu. Emotivně upředená pavučina folku s odstíny temného lesa byla zpřetrhána a nahrazena „bordelozním metalem“ s ničivou a masivní vlnou tvrdých kytar. Záleží jen na vás, zdali zůstanete pod větvemi vábivého folku a necháte se unášet návykovým hlasem šamana, a nebo přijmete progres a necháte se rozmetat kladivy na prach.

Pro podporu si coloradští Wovenhand nesáhli daleko a ze slunného Los Angeles přijela post-metalová karavana Marriages. Tato formace byla pro mě premiérou a musím říct, že mnou mráz probíhal po celou dobu, co jsem bedlivě sledoval v popředí úžasnou melancholickou podívanou. Díky rozmístění kapely do tří cípů ve tvaru trojúhelníku měl posluchač přísun vyváženého slídivého soundu ze všech stran. Ačkoliv bylo perfektně vidět na všechny členy, jasným terčem byla zpěvačka a kytaristka Emma Ruth Rundle, která jak svou vizáží, tak svým temným a mrazivým hlasem přilákala veškerou pozornost publika. Jako telepatický hlas čarodějky se vkrádala do hlavy každého z nás a po pár minutách byla Fléda pod její nadvládou. Nešlo se vymanit z jejího pradávně znějícího vibrata spojeného s atmosferickou kytarou a já měl pocit, že se obecenstvo brzy promění v nehybné zmrzlé sochy upřené svými pohledy na uhrančivou královnu atmosféry. Celá show měla skvěle nazvučené nástroje a byla znát zkušenost všech členů, kteří za sebou mají poměrně bohatou historii. Žánrově mi hudba přišla na pomezí atmosférického black-metalu okřídleného čistým hlasem a míseného s post-rockovými prvky. Marriages ukázali, že naživo předčí veškerá očekávání a umí si vyhrát s dynamikou i atmosférou a postavit velkolepou chrámovou stavbu, na níž spočinou pohledy diváků s mrazením v zátylku jako na jeden z divů hudebního světa.

Po mrazivé vychřici následovala všemi tak dlouho očekáváná mše legendárních Wovenhand. David E. Edwards předstoupil s nezaměnitelnou aurou osobnosti před publikum s fešným kloboučkem a stylovým kovbojským outfitem. Čas se zastavil a jedinečná vysněná podíváná, o které se mi ani nezdálo, se stala skutečností. Zazněly první tvrdé riffy a já věděl, že je něco špatně. Moje nadšení a veškeré očekávání přemohla vlna údivu a chvíli jsem přemýšlel, jestli je na pódiu opravdu ta dechberoucí kapela, která mě při domácím poslechu tolikrát dostala do tranzu. To, co teď napíšu, pramení přímo z nitra duše, a ať se to čtenářům líbí nebo ne, emoce se nedají ošálit; zvlášt v případě tak obrovského psychického pouta a obdivu k mistru Edwardsovi. Jak fanoušci přicházejí o iluze – věta, která vystihuje uplně všechno. Ano, já o iluze velmi drsným způsobem přišel. Nejen, že zvuk se vůbec nevydařil, a to mi věřte, že jsem pobýval jak vepředu s nejvěrnějšími fanoušky, tak uplně vzadu, abych se přesvědčil pořádně. Jindy tak návykový kazatelský epos mi zněl v uších jako nesmyslné bláboly nedávající smysl, přehlušené řezavě přeřvanými kytarami. Byl jsem trpělivý, ač velice šokován, kdo že to tam vlastně stál, a stále jsem věřil jako ten nejoddanější posluchač, že přece jenom s příchodem další skladby bude líp. Další a další skladby přicházely, ale já jsem stál s otevřenou pusou a tělo mi vřelo zlostí a nepochopením. Kde, sakra, jsou ti Wovenhand, které znám? Kde je emotivně procítěný zpěv a atmosféra oddělující duši od těla? Kde je šaman a jeho temné rituální zaříkávání? Ptal jsem se sám sebe a nedokázal uvěřit vlastním uším. Borci hráli jenom nové věci a jak už jsem se zmiňoval, jejich tvorba šla hodně do jiných sfér, a zkrátka a dobře, já jsem jeden z těch posluchačů, kteří nedokázali ustát progres a ztratili víru.

V závěru chci ještě dodat, že nechci nikomu dělat zlo a chápu, že kapela se musí vyvíjet a jít dál svou pouť, a všem kdo zvládli transformaci, se klaním a omlouvám. Nedokázal jsem přijmout takovou změnu a nestydím se za to. Cestou domů jsem byl zuřivostí bez sebe, a pořvávajíce na kolemjdoucí jsem se ještě dlouho dostával z téhle jízdy. Jeden z důležitých hudebních pilířů mi spadl přímo na hlavu, ale odnesl jsem si velké poučení. Velké očekávání je to nejhorší, s čím můžete jít na svou oblíbenou kapelu; aneb jak fanoušci přicházejí o iluze…

Related Posts

One Response

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.