Ano, čas ke snění nám na posledním koncertě trutnovského festivalu Jazzinec poskytla obě účinkující tria; nejprve to Šmoldasovo, poté Bínovo. Koncertní síň Bohuslava Martinů byla ve čtvrtek 16.dubna zaplněna do posledního místa a opět zde panovala neopakovatelná atmosféra, prosycená člověčenstvím, vůní muzikantského potu a posluchačského dechu a oboustranného údivu a vášnivého oddání se společné věci. A sami účinkující – a opravdu všichni do jednoho!- potvrzují přímo na pódiu, nebo emaily organizátorovi a dramaturgovi Tomáši Katschnerovi po odjezdu z Trutnova tento nezanedbatelný fakt, jenž posouvá festival Jazzinec nejen do kategorie nefalšovaného svátku jazzu, ale zároveň též na úroveň toho nejduchovnějšího a nejhumánnějšího místa u nás, v jinak tolik ateistické zemi…

Trio Libor Šmoldas & Adam Nussbaum & Jay Anderson jistě netřeba představovat (také my jsme přinesli více než příznivou recenzi jejich alba „Dream Time“). A toto album se také za účasti kmotrů Tomáše Katschnera a vydavatele Petra Marka (New Port Line) v Trutnově křtilo. Vlastně podruhé, den předtím se křest hlavně pro sponzory uskutečnil v pražském Jazz Docku a posluchači nechtěli muzikanty pustit z pódia, takže se hrálo až do jedné v noci. Na Jazzinci mohli přidat jen jednou, ale věřím tomu, že za jiných okolností by byli nuceni hrát také pořádnou prodlouženou. Výraz nuceni není ten správný, neboť trio hrálo s nesmírnou chutí, jiskřilo to nejen mezi muzikanty, ale také mezi nimi a publikem; evidentně si to obě strany náramně užívaly. Koncert trio zahájilo stejně jako na desce šťavnatým standardem „Moon River“, došlo i na téma z Kmotra, nádhernou beatlesovku „The Long And Winding Road“ a ellingtonovku „Isfahan“. Šmoldas se stačil za necelé dva roky vyprofilovat do podoby svébytného, jedinečného kytaristy, který všechny vlivy a inspirace přetavil do vlastní neobyčejně vynalézavé hry. Témata dokáže nejen variovat a dynamicky, výrazově i harmonicky proměňovat, ale též obohacovat vlastními postupy a originálními riffy. Naplno to pak dokázal ve dvou kompozicích Kennyho Burrella, především dvakrát v mistrovském blues; nejdříve v „Chitlins Con Carne“, poté v jízdě na půdorysu davisovského majstrštyku „Time Of the Barracudas“ z legendárního alba „The Individualism Of Gil Evans“. A nabyl jsem přesvědčení, že Šmoldasova kytara bude stoupat nadále výš a výš, možná až tam, kam naše dnešní představy ještě ani nesahají. Ovšem vedle sebe má patrně tu nejexkluzivnější klasickou jazzovou rytmiku současnosti – už to samo o sobě je motivující a inspirující; taková rytmika uvolňuje prsty, hlavu i srdce, umožňuje svobodnou tvorbu a posiluje zdravé sebevědomí. Nussbaum takto naživo působí se svými bicími jako jedno tělo. Hraje uvolněně, kreativně, dynamicky odstíněně, jakoby nic, jen tak mimochodem; jak my dýcháme, tak on bubnuje. Ve studiu si moc nezasóloval, ale tady vypaloval jednu sólovou kreaci za druhou. A Anderson? Nebudu vozit uhlí do Coventry – jen napíšu, že jeho kontrabas zpívá i bručí, hrouží se do sebe i vybuchuje, šeptá i drnčí, hru spoluhráčů protkává, obkružuje, zahušťuje a zastřešuje jako ta jediná, absolutní jistota, na niž se lze za všech okolností spolehnout. A navíc je to usměvavý člověk, byť golemovitého vzezření. Všichni tři jsou usměvaví pohodáři, rozdávající radost a zábavu, přičemž ze svého umění a tvůrčí kreativity nesleví ani o píď – spíše naopak; takto stvořená hudba pak splňuje ta nejvyšší umělecká měřítka…

Zdeněk Bína, bývalý frontman kapely -123min., v Trutnově křtil také. Jeho nový projekt se jmenuje „Bird“ a album si vydal vlastním nákladem. Sice si ho nahrál celé sám, včetně všech nástrojů, ale protože se nedávno rozhodl také koncertovat, musel sehnat spoluhráče. Nakonec s ním hraje již osvědčený baskytarista Jan Urbanec a hráč na cajon a vokalista Ephraim Goldin (tmavý Kanaďan, žijící již ale dvacet let u nás). Škoda, že písně jsou s anglickými texty, protože po nějakém čase pak začnou splývat, neboť Bínův hlas je sice hlubší a sytý, ale nepříliš velký rozsahem, a spolu s poměrně jednotvárným hudebním projevem si začnou být jedna druhé podobny. Naštěstí občasné kytarové i basové vyhrávky s výrazným motivem narušují tuto (sice příjemnou, ale přece jenom) monotónnost. A v závěru dokonce dojde na značně vypjatou poafričtěle perkusivní erupci. Ovšem co se nedá Bínovi upřít, je jeho odzbrojující upřímnost. Prostě mu věříte každé slovo, byť je anglické. Už proto, že autorovy pohnutky ke vzniku těchto písní jsou navýsost sympatické, neboť mají promlouvat k lidem „…kteří chtějí někomu změnit život k horšímu, aby se ještě na chvíli zastavili a hledali v hloubi srdce.“

A takoví lidé by měli navštěvovat právě festival Jazzinec…nejen ti hodní a dobří!

(autor fotoreportu: Miloš Šálek)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*