Trutnovský festival JAZZINEC má sice již finále za sebou, ale dne 11.dubna (a opět ve Společenském centru UFFO) vyvrcholil podruhé. Teprve v první repríze provedl Marek Novotný s jazzovým kvintetem a Jihočeskou komorní filharmonií svou „JAZZ SYMPHONY“. A také za vydatné pomoci zpěvačky a houslistky Gabriely Vermelho. Ve foyer, aby toho nebylo náhodou málo, pak večer doplnil dvěma výbornými sety Mike DiRubbo Trio.

Než na pódium vstoupila filharmonie, odehrál Marek Novotný Quintet – vlastně sextet, neboť s Gabrielou Vermelho – tři skladby z eponymního alba „Leland Dream“. Díky Vermelho, jež je výrazově hutnější, než původní zpěvačka Aubrey Johnson, vyzněly třeba „Bossafjord“ či „Seaside“ prostě plnokrevněji, a tudíž přesvědčivěji. Nehledě k tomu, že všichni členové kvinteta udělali po instrumentální stránce zase další krok vpřed. Především to platí pro saxofonistu a klarinetistu Marcela Bártu. Lídr se naopak necpe do sól za každou cenu, ale jeho piano je přitom všude, neboť slouží především jako harmonický nástroj. Kytarista David Dorůžka není již takovým introvertem, jako dřív, jeho hra se díky rozšířeným elektronickým doplňkům začala citelněji sytit až rockovou psychedelií. Bubeník Tomáš Hobzek zahrál o něco citlivěji, než jindy, a samozřejmě ku prospěchu věci, a z kontrabasisty Petra Tichého roste další český velikán tohoto robustního nástroje. Poté nastoupila Jihočeská komorní filharmonie s dirigentem Vojtěchem Spurným, aby doprovodila Vermelho v trojici slavných písní napříč žánry. Nejdříve zazněla „Summertime“, jež byla sice intonačně bezchybná, ale poněkud bezbarvá, pak „Mackie Messer“, zpomalený a v okamžiku, kdy Suchého text vystřídá němčina, evokující Ute Lemper. Vrcholem se pak stal emotivně i narativně vypjatý šanson „Bolím“ s neuvěřitelně sugestivním textem Jana Velíška z jejího loňského sólového alba „GaBaRet“.

Koncert vpravdě vyvrcholil Novotného padesátiminutovou „Jazz Symphony“. Slyšel jsem mnohé ambiciózní projekty tohoto druhu, ale zůstávalo většinou u nenaplněných očekávání. Tento projekt mezi ně ale rozhodně nepatří. Kompozici tvoří pět částí (vět), jimiž se proplétá ústřední motiv, od kterého se odvíjejí další motivy, výrazové a dynamické proměny. A to vše zahráno – a to i v případě pomalejších pasáží – s nesmírným nasazením, zaujetím a umem. A sólové party členů kvinteta – především pak sopránsaxofonisty a kytaristy – nepůsobí naroubovaně, nýbrž představují logické vyústění či naopak základ, od kterého se celé hudební těleso pak odráží. A onen jazzově symfonický proud nabývá postupně na intenzitě a graduje až do eruptivní cody. Freneticky bouřlivé ovace ve stoje si vynutily přídavek v podobě části první věty. A tleskalo se pak ještě dlouho…stejně jako před dvěma týdny Bonovi!

Ve foyer posluchačskou euforii prodloužilo Mike DiRubbo Trio. Lídr, žák fenomenálního Jackieho McLeana, altsaxofonista Mike DiRubbo, hrál opravdu úžasně, a to nejen ve svižných hardbopovkách, ale též v baladách. Navíc s kongeniálním doprovodem neúnavného Tomáše Hobzeka a vskutku instrumentačně skvostného varhaníka Briana Charetta.

(autor fotoreportu: Miloš Šálek)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..