RICHARD BONA_047Finálový večer trutnovského festivalu JAZZINEC měl být ve Společenském centru UFFO dne 28.března ve znamení dvou zářivých světových hvězd jazzového nebe. A potvrdilo se to v plném rozsahu. Tak či onak. Protože zatímco jedna hvězda na pódiu sice zářila, ale nesvítila, druhá zalila přeplněný sál tím nejčistším světlem. A mezi tím doslova vybuchly české a slovenské supernovy!

Tak třeba náš Ostrich Quartet. Samozřejmě, vědělo se o jejich kvalitách (viz.třeba zde), ale to, co tihle mladí kluci předvedli, to byla pohádka! Nebo spíše ta nejlepší povídka od Donalda Barthelma…Strhující výkon podala především rytmika – vedle neuvěřitelně elastické a hutné hry bubeníka Michala Wierzgoně na sebe strhl pozornost dynamicky, až živočišně basující Martin Kocián. Z nenápadných antré a jímavých tónů dokáže kvartet postupně vybudovat bouřící horu vypjatých emocí, gradace, dynamiky, a to s nakažlivým mladistvým elánem. Přitom však se znalostí všech nuancí jazzové kompozice a improvizačního umu a nápaditosti. A stejně jako v polské Jelení Hoře, tak i zde v Trutnově vystřihli onu neuvěřitelně nadupanou skladbu s nepravidelnými groovy, jež se zove provokativně „Do Or Do Not“…Klucííííí, jak můžete vůbec pochybovat?!

Také slovenský Lukáš Oravec Quartet je soubor přinejmenším evropské kvality a jeho lídr je trumpetista (a křídlovkář) vpravdě obdivuhodný. Jeho sólové chorusy jsou zatěžkané nejen hardbopovou náloží, ale také folklorní melodikou, a občas mi silně evokuje finského génia Pohjolu. Ovšem místy jsem měl pocit, že slyším kapelu, kde je lídrem Tomáš „Kaštan“ Baroš. Jak ten hrál, to bylo osmý div světa! Jeho nasazení bylo až (sebe)vražedné a sóla, pizzicatovaná často v dolní části kontrabasového těla, způsobovala vrchol posluchačských rozkoší. A s mladičkým (teprve sedmnáctiletým) bubeníkem Davidem Hodkem (ten na tom samém pódiu zazářil nedávno v Suchomelově formaci ve společném projektu s Billem Evansem) vytvářeli neomylnou a plnokrevnou rytmiku z kategorie snů. Jo, málem bych zapomněl! Hrál s nimi také mistr současného bebopu, americký altsaxofonista Vincent Herring. Foukal, co musel, nic víc, nic míň, s kamennou tváří, působil skoro nezúčastněně. Škoda. Samozřejmě, frázování dokonalé, tón dokonalý, ale chyběly tomu jaksi koule, emoce. Každopádně bylo ale evidentní, že slovenští kolegové si to užívali, že je přítomnost velké hvězdy (ta svítila třeba u Hamptona, Gillespieho, Murraye, Tynera, Corryela, Waltona a W.Marsalise!) motivovala k mimořádným výkonům!

Ale zcela opačným vystupováním naštěstí zapůsobila na všechny zúčastněné ve velkém sále Společenského centra UFFO jiná hvězda současného jazzu, americko-kamerunský baskytarista a zpěvák Richard Bona! Nápad dramaturga Jazzince, Tomáše Katschnera, totiž svést tuto osobnost dohromady s českými a slovenskými jazzmany, a ještě k tomu jednorázově, ad hoc, pouze a jen pro festivalové finále, se vskutku ukázal být osvíceným, bohulibým! Muzikanti se kompletně sešli poprvé teprve den předtím ve 3 odpoledne! Po boku Bony na pódiu stanul saxofonista Michal Žáček, pianista a klávesák Matej Benko, kytarista Rudy Horvat, bubeník Marcel Buntaj a perkusista Eddy Portella (Peruánec, od roku 1989 ale žijící na Slovensku). Už s úvodní Hancockovou peckou „Cantaloupe Island“ bylo ale jasné, že kongenialita není pouhé slovo. Navíc zvukový technik Radek Ježek odvedl pořádný kus práce, takže kvalita zvuku ještě více umocnila hudební zážitek. A ten byl slastný. Bona skládal pocty nejen svému vzoru, kterým není nikdo jiný, než božský Jaco (Pastorius), takže došlo mimo jiné i na Weather Report, ale také své africké domovině, a to písněmi v rodném jazyce. Dvakrát zůstal na pódiu zcela sám a vytvářel nádhernou africkou vokální polyfonii. V prvním vybouřeném přídavku zazpíval sám a s jímavou prostotou jakousi kamerunskou ukolébavku, v tom druhém přídavku pak došlo i na svižnou bluesovku „Baby, Please Don´t Go“, při které by červenali i AC/DC. Strhující závěr, jakási očista radosti z muziky, i když jsem obrovská hvězda a hraju v nějakém městě daleko od kolébky jazzu – to z Richarda Bony čišelo na všechny strany. On si to vážně užíval, přitom nenápadně dirigoval kapelu, ale nebyla v tom žluč, ani náznak despektu, povýšenectví, naopak! Česko-slovenská kapela šlapala jako hodinky a ani v sólech se nenechala zahanbit. Bona zářil jako slunce, byl bezprostřední, a zároveň neobyčejně vstřícný k publiku, aniž by se mu jakkoli podbízel. A dostalo se mu zaslouženého standing ovation, což ho evidentně dojalo…

Po něm ještě vystoupila katalánská zpěvačka Amparo Sánchez se svou kapelou, ale přiznám se vám, že čím více vyzývala svým nakřáplým hlasem publikum k tanci či nějaké výraznější odezvě na onu směs flamenca, katalánské rumby, kubánského bolera, mexického rancheras, reggae, jazzu a rocku, tím více mi v hlavě (a hlavně v duši) zněl Bona.

A zní mi stále…

(autor fotoreportu: Jindřich Oplt)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..