Další dvojkoncert na letošním trutnovském festivalu JAZZINEC svedl 12.března na jedno pódium (opět Koncertní síň Bohuslava Martinů) sólovou klavíristku Beátu Hlavenkovou a sedmičlenný ansámbl Points Septet Luboše Soukupa. A znovu se nadmíru vydařil, a před plným sálem…

Beáta Hlavenková vystoupila na tomto podkrkonošském festivalu již posedmé, ale tentokrát osamoceně, pouze s klavírem Petrof a klavírní svitou „Theodoros“. Za album s touto rozměrnou sólovou kompozicí získala v roce 2013 žánrovou cenu Anděl a na koncertech ji hraje vždy vcelku, bez přerušení. Ne jinak tomu bylo také v Trutnově. „Boží dar“, jak zní český překlad řeckého slova, se vztahuje k životu, který se dělí na roky a každý rok na 12 měsíců – takto prostě Hlavenková uvedla své dílo. Ovšem my víme, že bylo ovlivněno také jejím mateřstvím, jež si tak vyžadovalo právě takovou intimní formu. Dvanáct částí, představující ony měsíce, jsou slyšitelně odděleny, ale to při nynějším provedení nebylo podstatné. Všechny v sobě měly signifikantní emoce, barvy, nálady i chuť, střídaly se lyricky jímavé i vypjatější, dramatické party, a to v mnohdy překvapivých souvislostech – jako např.Duben se náhle jevil nejdramatičtějším měsícem, Květen se zpočátku vrátil k lednovému motivu, Červen byl sice prosycený slunečním jasem, ale náhle v něm probleskla dubnová dramatičnost, Červenec se rozezněl motivem venkova, včetně tetelivě rozechvělých zvonů, a tak bychom mohli pokračovat dál. Příjemně introvertní i vzrušené rozjímání…

Points Septet se dává dohromady jen občas, neboť lídr a výsostný autor repertoáru Luboš Soukup žije v Dánsku. O to větší zážitek to pak bývá. A vystoupení na letošním ročníku Jazzince bylo pravděpodobně jejich vůbec nejzdařilejší – jak mi ostatně potvrdil sám Marcel Bárta, basklarinetista souboru. „Tady je výborná akustika a vůbec neuvěřitelně nádherná atmosféra, hrálo se nám tady úžasně,“ dodal. A bylo to také patřičně slyšet, dodávám já. Luboš Soukup (ten střídal tenorsax a klarinet), Marcel Bárta, Petr Kalfus (soprán a alt sax), Jan Jirucha (trombón), Oskar Török (trubka, křídlovka), Jaromír Honzák (kontrabas) a Tomáš Hobzek (bicí) zahráli devět kompozic, které nejenže skýtaly příležitost těmto výrazným jazzovým osobnostem blýsknout se v dechberoucích sólových partech, ale tentokrát ve větší míře než dříve ukazovaly tyto instrumentalisty jako kolektivní tvůrce nesmírně sytých souzvuků, podmaleb i jedinečných témbrových ploch. To se týká samozřejmě hráčů na dechové nástroje, rytmika naopak zhutňovala spodní proud, v němž před rytmickým pulsem upřednostňovala více tektonicky rozbujelé, eruptivní, nesmírně výbušné a nepředvídatelné předivo, jež nemínilo omezovat či dokonce svazovat spoluhráče. Honzákovy schopnosti (navzdory posledním dvěma projektům) hrát takto progresivně, avantgardně, jsou samozřejmě nezpochybnitelné, s Hobzekem je to poněkud složitější. Ale přesně tenhle způsob tvorby jazzové hudby mu evidentně vyhovoval! Tentokrát jeho hra vykazovala širší dynamické i výrazové spektrum, než jsem byl v minulosti svědkem, k jeho pověstnému nasazení přibyla opravdu nespoutaná (ale nikoliv fantasmagorická) fantazie a kongenialita.

Ale nešlo o free-jazz, neboť míra prokomponovanosti je v případě Soukupových skladeb poměrně vysoká, i když mnohdy nesou prvky jakési (Soukupem) řízené kolektivní improvizace. Vedle již osvědčených kusů „Alegría“, „Rhythm“, „Gruzie“, „Mirror“ a dvou verzí „VZ“ (neboli Vesmír zvuků) zahrál Points Septet novější skladby „Ještěrka“ a „“WTF“ (v té vystřihnou neuvěřitelně nadupaná sóla Bárta a Török, a za Hobzekův výkon by se nemusel stydět ani Rushied Ali v té nejlepší formě, a vůbec tady kapela dociluje jazzové zběsilosti v srdci) a premiérovali úplnou novinku – tou byla kompozice s názvem „Shantaram“, inspirovaná stejnojmenným románem Gregoryho Davida Robertse (mimochodem letos by měl být i zfilmován, a to s Johnnym Deppem v hlavní roli). Filmaři z Hollywoodu by si měli Soukupův Points Septet poslechnout…

(autor fotoreportu: Miloš Šálek)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*